Kostarika: přechod od Karibiku k Pacifiku

Doba covidová nepřála trekařům a výběr mimo Evropu byl omezený. Když se naskytla možnost zajet do Kostariky, neváhala jsem ani chvilku – však se tam nějaký trek najde. Dopředu prozradím, že nenašel, na treky tam totiž nikdo nechodí – místní si o mně mysleli, že jsem se ztratila a nemám peníze na dopravu. Také bylo v květnu období dešťů – uvěřila jsem však tvrzení na internetu, že jde o teplý krátký deštíček a člověk hned uschne. Dopředu prozradím, že šlo o nekonečný, vytrvalý a v horách studený déšť. Přesto jsem se kromě raftingu, prohlídky národních parků a koupání, rozhodla pro osmidenní cestu pěšky od Karibiku k Pacifiku.

Trochu neprakticky jsem letěla přes Panamu s nutností přespání, ale hostel za pouhých 7 dolarů na booking.com v sobě skrýval velkou výzvu. Však mě tam také taxikář Eduardo za 30 dolarů tam a 30 dolarů zpátky, rád zavezl. Ve společné noclehárně na horní palandě jsem až ráno zjistila, že jsem tam jediná běloška a jediná žena.

Z hlavního města Kostariky San Jose mě autobus s přestupem v Turrialbě vysadil přímo před rozlehlou ekofarmou Finca Tres Equis, kde na mne již čekal Alfonso. Byla jsem jeho jediný host. Přidělil mi chatku pro 8 lidí, na svačinku u ní pověsil trs banánů. Ráno mě provedl po svých kávových a kakaových plantážích, ukázal koně v bílé ohradě (z plastu) a na závěr se pochlubil kozou, jelikož si myslel, že takové zvíře neznám.

Splutí řeky Pacuare

Na farmě jsem měla sraz s raftaři na dvoudenní splutí řeky Pacuare. Už jsem začínala mít obavy, že budu na raftu s průvodcem sama, objevil se však ještě jeden ukrajinský pár. Že splutí této řeky bylo krásné, je jasné. Nebylo to však nic proti tomu, jaké nás čekalo přespání v Pacuare River Lodge. Jestli si nějak představuji ráj, tak to bylo přesně ono. Tropické rostliny, které rostou v džungli bez ladu a skladu, zde byly na upraveném trávníku krásně rostlé. Obrovské pestrobarevné květy helikonií obletovali kolibříci, mravenci si všude nosili velké nastříhané kusy listů, a to vše na pozadí palem a hučící řeky pod námi. Chatičky na spaní měly místo stěn jen sítě, tedy celou noc jsme byli uprostřed toho všeho!

Druhý den jsme za krásného počasí po koupání v řece dopluli do menšího města Siquirres, které z romantiky už nemělo vůbec nic. Operativně jsem se však přemístila místním busem do Caňo Blanco, kde mě již očekával s člunem Geraldo, aby mne zavezl do své Esmeralda Lodge u karibského pobřeží.

Krásy karibského pobřeží

Až nyní jsem pochopila, proč se mi zde na mapách nezobrazují žádné cesty. Ony tam totiž žádné nejsou. Karibské pobřeží tvoří v této oblasti úzký pás země, který je od zbytku pevniny oddělen ať již přírodními nebo umělými kanály. Na otázku, zda se mohu v kanále vykoupat, vytřeštil oči s tím, že jsou všude aligátoři. No dobře. Byla jsem Geraldův jediný host, nikdo nikde. Před večerem jsem si chtěla ještě zaběhnout k pobřeží alespoň se vykoupat v moři. Opět nechápavě zakroutil hlavou, ale poradil mi, že je to asi 800m vysekanou cestou místním lesem (džunglí). Hned na začátku mi došlo, že jde o mou životní stezku odvahy. Najednou se okolo mne ozval strašný, ale opravdu strašný řev, který nemohl vydávat nikdo jiný než nejhorší tvor z nejhoršího hororu. Tak takhle, prosím, řvou vřešťani. Nevzdala jsem to a v obležení neznámého hmyzu dorazila na opuštěné pobřeží plné naplaveného dříví, ale i plastů.

Esmeralda Lodge byla další tropická zahrada. Papoušci létali ze stromu na strom, vřešťani vřeštěli, černobílé opice malpy si mne zvědavě prohlížely a zelený, skoro průhledný gekon mi zatvrzele obýval umyvadlo. S Geraldem jsme nasedli do člunu a vydali se navštívit nedaleký Tortuguera National Park s tím, že to teprve uvidím všechna místní zvířata. Do kalných vod kanálů máčely své větve palmy, my prosvištěli okolo se řvoucím motorem. Cestou pak dále přibývalo dalších člunů a lidí. Možná proto s přibližujícím se národním parkem bylo zvířat čím dál méně a od vstupu do parku jsme už neviděli vůbec nic. Zato jsme si dali oběd v pěkné restauraci a zase mohli jet zpět do té „naší“ džungle.

Pěšky k Pacifiku

Čas u Karibiku se naplnil a dalšího dne ráno mě Geraldo zavezl zpět do Caňo Blanco. „Kam teď vlastně jedeš?“ Zeptal se při loučení. Všimla jsem si, že za dva dny v té samotě ke mne získal jistý vztah. „K Pacifiku, pěšky,“ odpověděla jsem. Chtěl to ještě dvakrát opakovat, jestli mi dobře rozuměl. Nabízel peníze na autobus. „Tam jsem nikdy nebyl, určitě je to tam nebezpečné,“ prohlásil nakonec. Slíbila jsem, že až dorazím, napíšu, že jsem v pořádku, a rozloučili jsme se.

A začala moje osmidenní cesta pěšky od Karibiku k Pacifiku. Na mapách.cz jsem sice žádnou turistickou trasu nenašla, ale strejda Google mi nějaké ty menší silnice ukázal, tak co. Že existuje „Camino de Costa Rica“ jsem zjistila až mnohem později, když jsem se na ní cca v polovině náhodou napojila.

Jelikož s sebou nenosím stan, musím vždy doufat, že najdu nějaké to přespání pod střechou. Koneckonců, jako již mnohokrát v minulosti, přespání na cestách bývá najisto předmětem největšího dobrodružství a Kostarika nezklamala!

Z Caňo Blanco mě čekala 35 km cesta zpět do Siquirres, kde jsem si na mapě vyhlédla nějaký motel u hlavní silnice. Je to sice pro mne dálka, ale celé po rovině a vesele jsem vykročila. Po cestě houkali loskutáci, pastviny s krávami brzy vystřídaly banánové plantáže značky Chiquita. Začalo silně pršet a hned mi zcela promokly goretexové boty. To jsem ještě netušila, že celých osm dní pršet nepřestane, a tudíž ty boty mi vůbec neuschnou! Do Siquirres jsem se doploužila již s puchýři na nohou, těsně před setměním a z posledních sil. Přece jen nechodím 35 km každý den.

Vidina suchého motelu nabyla v mých očích romantických představ a posledních 1500 m po rušné hlavní silnici potmě přece musím vydržet. Na předpokládaném místě ale místo motelu bylo jen parkoviště TIR…. Zrada. Tu mi kolemjdoucí lámanou angličtinou poradil, že motel je o 3 km dál, zpět po silnici, odkud jsem přišla. V zoufalství, že bych toto musela jít zase zpět, jsem otevřela dveře nejbližšího TIR a vysvětlila tmavému obtloustlému seňorovi naléhavým hlasem svojí situaci: „Yo muy kaput, muy kaput, tres kilometros motel, por favor, por favor.“ Neumím totiž španělsky. Hodný řidič neodolal mému zoufalému hlasu, nastartoval ohromný stroj a odvezl mě tam. Mé romantické představy se naplnily. S plechovkou piva, bez večeře, jsem si vlezla do postele v buňce u cesty pro řidiče TIR…Nádhera.

Kde má poutník hlavu složit

Následující den již s pěknými puchýři na nohou mě čekala jistá zajímavost. Na mé plánované cestě opravdu, ale opravdu nebylo žádné spaní. Vybrala jsem si tedy alespoň na mapě zajímavě vypadající vesničku Alto Pascua s kostelíkem, vzdálenou 28 km. Důsledkem toho bylo, že jsem po cestě zkoumala všechny kostely z hlediska vhodnosti k přespání. Většinou se nacházely v uzamčené zahrádce, střecha svým přesahem však mnohdy skýtala slibnou ochranu před deštěm, stačilo jen překonat plot. To mě celý den drželo psychicky v pohodě, ze které mě vytrhl až silný déšť.

Je pravda, že z této situace mě chtěl zachránit urostlý Ronaldo, řidič místního autobusu, nedala jsem se však. Vedlejší silnice začala stoupat, skončily plantáže agáve a pomalu jsem se ocitla v horách. Déšť zesiloval, začalo se stmívat, z cesty již dávno zmizel asfalt, zbývalo posledních 5 km.  Řekla jsem si, že si nebudu hrát na hrdinu a někoho stopnu. Po 20 min se objevila motorka a tu šanci jsem opravdu nemohla promarnit. Stopování jsem změnila na zablokování cesty a mladík mi musel zastavit. Se slovy „pueblo, inglesia, por favor, por favor“ (vesnice, kostel, prosím, prosím) jsem se mu začala sápat na motorku.  Oba jsme měli na zádech batohy, což naši jízdu velmi destabilizovalo. Připadala jsem si jak babka na Ivánkovi v pohádce Mrazík. Doufala jsem, že ty 4 km po rozmočené kamenité cestě do kopce můj chrabrý zachránce dá, mnohokrát jsme měli namále, ale nakonec se přede mnou zjevil můj vysněný kostelík.

Nebudete tomu věřit, ale tento kostel nejen, že nebyl oplocen, on nebyl ani zamčený, on byl totiž úplně dokořán otevřený! A nikdo nikde. Vklouzla jsem nenápadně do kostela a nevěřila vlastním očím. V Kostarice jsou kostely výrazně mladší než u nás a místo studených kamenů byla na podlaze krásná čistá dlažba, všude dřevěné obložení, teplo. Bylo to jasné – odsud mě nikdo nevyhodí. Vyždímala jsem si všechno oblečení a převlékla se do pyžama. Než jsem si vlezla na zemi do spacáku, nechala jsem na oltáři nějaké peníze, myslím, že si to kostel zasloužil. Bohužel nebylo všemu ten den konec – paní z vesnice přišla kostel zamknout. V pyžamu jsem sice na zloděje nevypadala, má přítomnost však byla jistě zarážející. Na poslední chvíli mě osvítilo jedno z mých 20 španělských slovíček, které znám – peregrino (poutník). „Yo peregrino“ a přihodila jsem na oltář další peníze. To paní asi přesvědčilo o tom, že jsem hodný člověk a začaly se dít věci. Ukázala mi, kde je v kostele záchod a tekoucí voda, donesla mi deku, jídlo a světe div se – mastičku na moje nebohé puchýře. Ráno výborná snídaně, jen nabízený deštník jsem odmítla.

Pastviny, políčka, plantáže

Čtvrtý den mě čekalo dlouhých 30 km do města Cartago a nyní už plánovaně očekávám nějaký ten odvoz. Zastavuje mi Alejandro, svítí mu oči a v kabině voní marihuana. S díky odmítám jointa. Po 7 km v Capellades se naše cesty rozdělily a dále pokračuji pešky. Po tolika dnech strávených na Kostarice jsem se utvrdila v jedné věci. Tam, kde nejsou očekávaní turisté, nejsou vůbec restaurace nebo cokoli, kde je možné se najíst. Ve vesnicích či v menších městech není vytvořen ani žádný veřejný prostor. Jediné místo setkávání a možnost jídla či pití je místní obchod, někdy i s lavičkou, ale vždy s umyvadlem, mýdlem a pitnou vodou! Zde trávím své polední či jiné pauzy, obědvám sušené banány a zapíjím pivem. Zato Cartago je něco jiného. Ubytovávám se ve slibně znějící Los Angeles Lodge přímo proti basilice Pany Marie Andělské, největší v celé Kostarice. Konečně se pořádně najím.

Trasa z Cartaga vede prvních 8 km po rušné hlavní silnici a snažím se tomu vyhnout. Stopuji, ale nikdo mi nezastavuje. Nakonec přicházím na autobusovou zastávku s dálkovými autobusy. Přijíždí klimatizovaný autobus – cítím svou šanci. U řidiče ve frontě stále opakuji „solo ocho kilomentros, por favor, por favor (jen 8 km, prosím, prosím). Nezmohl se na odpor a vypočítává mi poměrnou částku za jízdné a zastavuje rovnou u odbočky na již příjemnou malou silnici.

Jsem opět v horách, opět prší a temné mraky se válí po celém obzoru. Telefonicky jsem si domluvila na tuto noc ubytování v Cerro Alto Lodge. Samozřejmě ve španělštině. Připravila jsem si pár slovíček něco jako: „este dia, una persona, una noche, possible?“ (dnes, jedna osoba, jedna noc, možné?). Uspokojena svým jazykovým výkonem jsem se nesrozumitelnou odpovědí již moc nezabývala. Večer přicházím k očekávanému ubytování. Zjišťuji, že jde o rekreační chatky, v tomto období zcela opuštěné. Už si chystám spaní na zemi u zastřešeného ohniště, když v tom přijíždí auto. Nejsem si jistá, zda mám mít radost či ne. Vystupuje španělsky hovořící žena, s níž si více méně pantomimicky sdělujeme, že já chci jednu noc a ona, že chatky jsou pro celou rodinu na celý týden, a navíc mají zavřeno. Úpěnlivě dramatizuji svou situaci, nabízím týdenní nájem (je opravdu zima). Nakonec svoluje a otevírá mi jednu chatku. Usínám sice bez večeře, ale v suchu, a dokonce s připojením na wifi. K dokonalosti mi chybí snad jen joint od Alejandra.

Další den v horách si uvědomuji, že jdu celou dobu pouze tzv. kulturní krajinou. Všude jsou buď pastviny, políčka nebo plantáže. Nikde není přirozený les či džungle. Tedy občas je tu nějaké neorganizované křoví – abych nekřivdila.  Kostarika se jako jedna z mála zemí pyšní tím, že má velké množství národních parků či chráněných území (12 % rozlohy země). Dokonce již vytvořenou zemědělskou krajinu „vrací“ přírodě zpět a vytváří tak nové národní parky. Místní za to dostávají od vlády dotace a vláda zase dostává dotace od nadnárodních společností. Já ale jsem v tom zbytku (88 %) a po původní přírodě není ani památky. A to to prosím ti lidé od dob Kolumba stihli ani ne za 500 let. Jestli nejsme nějak moc pracovití…

Nekončící déšť a nečekané setkání

Na dnešní noc jsem si opět domlouvala spaní po telefonu – již však vím, že to nemusí nic znamenat. Přicházím poměrně brzy do městečka San Marcos a hledám v nenápadné ulici pension Rocío de los Hombres. Nemohu ho najít, ale nakonec nacházím schovanou malinkou dlouhou uličku mezi domy a stoupám dlouhým schodištěm k úplně růžovému domu. Klepu na všechny možné dveře až mi nakonec otevírá rozcuchaná žena v negližé a zírá na mne nechápavým pohledem. Opakuji opět „este dia, una persona, una noche, posible?“. Dlouze telefonuje pravděpodobně majiteli a až pohled na nabízené peníze zvyšuje moje šance na přespání a dostávám slušný pokojíček. Využívám času a vyperu si. Zjistila jsem totiž jednu věc – je-li člověk dlouhodobě v mokrém, více zapáchá. Na balkóně vyvěšuji přehlídku svého spodního prádla a vidím, že všechny ostatní pokojíčky mají stažené rolety, což mi není zcela jasné. Ráno se bez snídaně vydávám na cestu a pro zajímavost hodím do překladače název pensionu: a ejhle, je to „Pánská Rosa“. V tu chvíli mi dochází růžová barva, údiv v očích polonahé ženy a roletky v oknech. Moje premiéra!

Sestupuji do nižší nadmořské výšky, začíná subtropická až tropická flóra, nedokáži ji však dostatečně obdivovat přes nekonečný déšť. Jak se mi teď hodí vodácký vak na doklady a nepromokavé pouzdro na telefon, které jsem si vzala s sebou původně jen kvůli raftingu. Na nezpevněné cestě jsou potoky vody a v tu chvíli u mne zastavuje moderní SUV. V autě sedí čtyři kultivované dámy latinskoamerického typu a čistou angličtinou mě zdraví a vyptávají se na cestu. Postupně se mi všechny představí, já se také představím. Jsou prý zodpovědné za projekt „Camino de Costa Rica“, který vede od Karibiku k Pacifiku, a mají radost, že někoho potkávají. Dovídám se o tom projektu poprvé, žádné značky nikde nejsou a vypadá to, že jsem pro ně také první hmatatelný účastník. Cítím, že je nevhodné se k nim nacpat do auta a pokračuji v dešti celých 26 km, kdy se ubytovávám v luxusní Santa Juana Lodge – turistický Pacifik už je blízko. Užívám si luxusu v prostorné chatě uprostřed přírody, sprcha 3 x 3 metry, z obrovské postele výhled na džungli, vlastní terasa, večeře s vínem. Tomu říkám regenerace.

Země vhodná k trekingu?

Čeká mě poslední – osmý den chůze, kdy bych měla dorazit do 22 km vzdáleného městečka Quepos, které je již u pacifického pobřeží. Cesta dále klesá k moři a mimo jiné vede skrz plantáž olejových palem. Děsuplný zážitek. Palmy porostlé kapradím, filodendrony a monsterami jsou vysázeny hustě v řadách. Pod nimi nic neroste a je zde ponuré šero. Celých nekonečných 8 km si představuji, kolik takových plantáží musí na světě být.

V nepěkném Quepos druhý den ráno absolvuji PCR covid test za pouhých 150 dolarů a vydávám se podél pobřeží k národnímu parku Manuel Antonio, kde má cesta končí. Okolo mne proletí velcí papoušci Ara, pojídám zralá manga spadaná ze stromů a konečně se koupu v Pacifiku, ovšem za účasti stovek krabů poustevníčků (nekecám). Jestli v národním parku má být džungle zvířecí, oblast před jeho vstupem, která je plná hotelů, restaurací a diskoték, je velká džungle lidská. Ráno proudily do parku davy lidí, ale dalo se tomu uniknout. Strávila jsem na pláži, která je součástí parku, pěkný čas spolu s leguány, opicemi a jedním vyplašeným lenochodem.

Kostarika je na cestování bezpečná země a ve Střední Americe patří mezi země nejrozvinutější. Ze všech zemí Střední Ameriky má nejmenší procento původního obyvatelstva a nejmenší procento černošského obyvatelstva. Politicky nekorektně si myslím, že proto je nejrozvinutější. A doporučit ji jako místo vhodné k trekingu? Já myslím, že by se mnou asi nikdo nejel….

• Finca Tres Equis
• Pacuare River Lodge
• Esmeralda Lodge
• Cerro Alto Lodge
• Santa Juana Lodge
• Los Angeles Lodge

Caňo Blanco – Siquirres –  Alto Pascua – Cartago -Empalme – San Marcos – Quepos