Horské treky podzimní Sibiří: projděte se v okolí Bajkalu a srdcem Sajan

Přestože si všichni představujeme jízdu ruským vlakem jako nekonečnou vodkovou družbu, kdy vystoupíme na Sibiři s cirhózou jater, realita je velmi odlišná. Ve vlacích je již několik posledních let alkohol zakázán. Díky tomu vládne v otevřeném vagónu pro 54 lidí sentimentální ospalá atmosféra. Jedeme kilometr za kilometrem, den za dnem.

Mongolsko nás překvapuje svojí drsností i destruktivním alkoholismem. Pokud se vydáme na Sibiř z Evropy, je to jako cesta na konec světa. Jakmile ale po měsíci a půl v Mongolsku přijedeme do ruského Burjatska, připadá mi to jako návrat do civilizace. Vše nějak funguje, s lidmi si rozumíme, hezké asfaltové silnice, výborné jídlo. V burjatské metropoli Ulan – Ude nás na Náměstí Sovětů vítá největší busta soudruha Lenina na světě. Obří hlava je osm metrů vysoká. V nedalekém klášteru Ivolginský Dacan, který je hlavním centrem ruského (burjatského) buddhismu, se za nás a naši cestu pomodlí místní mnich. Protože nás před pár dny v Mongolsku okradli, přijde mi toto dobromyslné spirituální gesto zcela na místě.

Za termály Svatého nosu

Stojíme na břehu mystického jezera Bajkal. Sálá z něj surovost sibiřské přírody. Je konec září a břehy nejhlubšího jezera světa jsou po letní sezóně již opuštěné. Přichází podzim. Nikde nikdo. Ani turisté, ani komáři. Vyrážíme na krátký trek do termálních pramenů na poloostrově Svatý nos na východním břehu jezera. V podzimním pošmournu vypadá městečko Usť Barguzin jako opravdová depresivní díra. Nemám rád předsudky, někdy je ale Rusko přesně takové, jaké si ho představujeme. Míjíme opuštěnou vstupní bránu národního parku a po pár hodinách chůze stopujeme nezničitelný UAZ. Bábušky jedou do lesa sbírat velké kyselé brusinky klikvy. Cestou nás straší před místními medvědy. Na relativně malé ploše Svatého nosu jich prý žije kolem stovky.

Z osady Monachovo to máme k termálům kolem dvaceti kilometrů. Míjíme ospalou rybářskou vesničku s dřevěnými domky a písčitou pláží. Stezka vede krásným lesem v blízkosti jezera. Lesy se barví do sytých žlutočervených odstínů. Zatímco nejvyšší horské partie Svatého jsou již poprášené sněhem. Pozdě večer dorážíme do svého vysněného cíle! V Hadí zátoce nám v noci nad hlavou září nebe plné hvězd a těla i duše jsou hýčkány horkou vodou v dřevěných vanách na březích Bajkalu. Jako přelud z ruské bajky nad klidnou hladinu vykoukne hlava tuleně něrpy, bajkalského endemita. Bajkal je jako nejstarší jezero světa domovem řady unikátních živočichů. Další trekovou možností Svatého nosu je prudký výšlap na jeho nejvyšší vrchol, téměř dvoutisícový Pik Markova (1877 m).

Do nitra Sajan

Než definitivně dorazí tuhá zima, vyrážíme do sibiřských hor. Sajany jsou 1000 kilometrů dlouhé pohoří ležící na západ od Bajkalu. Naše kroky vedou do oblasti rozeklaných štítů Tunkinské Golce. Pod zlatavými modříny rudne borůvčí. Podzim na Sibiři je jako exploze barev. V ruských lesích nacházíme krásná tábořiště s ohništěm a trampským posezením. S dokonale panenskou přírodou často kontrastuje pověstný ruský bordel někde za rohem. Opouštíme tajgu, stoupáme a v noci již pořádně mrzne. Téměř třítisícové horské sedlo Šumak zdobí buddhistické praporky jako v Himálaji a navíc i řada podivných darů pro místní božstva.

V Rusku jsem se naučil jednu věc – člověk musí chodit rychle, jinak nikam nedojde. Když do toho šlápneme, za tři dny pochodu jsme v cíli – u pramenů Šumak. Vybíráme si jeden ze tří desítek krásných a volně přístupných srubů. V „izbušce“ číslo 19 trávíme několik pohádkových dnů. Jako lesní skřítci sbíráme dřevo na oheň a vaříme v kotlících. Zdejší „zázračné“ minerální prameny mají obrovskou popularitu. Je jich tu několik desítek a každý je ozdobený ve stylu ruské lidové tvořivosti. Na zrak, na srdce, na zuby, proti rakovině. Na mužskou sílu či dokonce na kocovinu. V jednom z nich se dá i koupat. Ve vlažném radioaktivním radonovém prameni se nedoporučuje pobývat déle než 15 minut. Pokud se chcete dožít důchodu, raději i méně. Toto místo má silnou animistickou atmosféru. Cestou zpátky je již sedlo Šumak krásně posypané čerstvým sněhem. S křupáním pod nohama se loučíme se Sajany a míříme stopem zpět k Bajkalu.

Rybolov na Olchonu

Rusové Bajkal milují, pro ně i zahraniční turisty tvoří největší bajkalskou turistickou klasiku ostrov Olchon. Je oblíbený především v létě, na začátku října je zde příjemně klidně a ospale. Magická skála Šamanka patří mezi nejposvátnější místa Sibiře. Po stepích největšího ostrova na Bajkale fučí ledový vichr. Na stromech i řadách dřevěných kůlů vlají barevné stužky označující posvátná místa buddhistů. Prvním autem cestou z vesnice Chužír zapadáme do písku, druhá Lada Niva již cestu necestu k vysokým útesům Choboj zvládá.

V malé osadě Uzuri v idylické zátoce zakempujeme v lese. Na malém ohýnku pečeme ulovenou rybu. Není to pověstný omul, který žije pouze v Bajkale, ale běžný lipan. V Rusku naštěstí není potřeba na rybolov žádná povolenka či permit. Před námi se nacházejí největší bajkalské hlubiny (1642 metrů). Nečekaně se ochladilo. Mrzne i přes den. Zlatavé břízky ozdobila třpytivá jinovatka. Kamenité břehy Bajkalu pokryla ledová glazura. Rusové vytahují dlouhé kabáty. Když si i místní stěžují, jaká je najednou zima, je na čase posunout se dále.

Po uhrančivé nedělní pravoslavné mši v Kazaňské katedrále v Irkutsku odjíždíme sedmdesátihodinovou jízdou vlakem na konečnou nejdelší vlakové trati světa – do Vladivostoku. Transsibiřská magistrála zde po 9288 kilometrech končí. Vlak jede na minutu přesně. Říká se, že přiváží na Sibiř čas z Moskvy. Minulost i současnost se zde prolíná v surreálné bezčasí. On ten čas tady nikoho stejně moc nezajímá. Hlavně, že berou ryby. Ivan, samovar, baňa, vodka, kaviár a lososi. Sibiř si zamilujete.

Článek vyšel v podzimním vydání časopisu Svět outdooru 2018 – nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru.

S výhodným předplatným za 96 Kč ročně (4 čísla) vám žádný zajímavý článek neuteče!