HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Dan Přibáň: Cesta trabantem napříč kontinentem je vlastně horizontální horolezectví

Dan Přibáň: Cesta trabantem napříč kontinentem je vlastně horizontální horolezectví

Vedoucí bláznivých expedic trabantů vypráví o financování expedic, prodeji filmů, vybavení i mezinárodních vztazích na expedici napříč Jižní Amerikou a dalších plánech.

S Danem Přibáněm jsme si povídali měsíc po návratu z Jižní Ameriky a krátce před tím, než vyrazil do Hamburku pro trabanty. Ale pěkně od počátku, peníze na prvním místě:

Pokoušeli jste se získat finance na realizaci filmu o expedici přes crowdfunding, konkrétně přes Indiegogo. Chtěli jste 20000 dolarů, dostali jste přes třetinu. Jak se na to díváš? Je to úspěch?

Na český projekt to určitě je velký úspěch. Ptali jsme se dalších lidí a v Česku nikdo tolik nevybral. Ale byl to i zajímavý experiment, protože já od té doby nevěřím českému crowdfundingu, protože tu je těch lidí strašně málo a nemají peníze. Když se člověk podívá do zahraničí, tak lidi často přispívají stovky i tisíce dolarů. Nám jediný člověk dal 500, ale naprostá většina 5 nebo 10 dolarů. A ačkoli celý projekt i video bylo i anglicky, 99 % těch, co přispěli, jsou Češi nebo Slováci. Nevěřím, že se v Česku někdy crowdfundingem zaplatí opravdu velký projekt třeba za miliony dolarů.

A jak se prodávají filmy z expedic?

Lidi si jsou líný hledat. Pro ně je nejjednodušší jít na uložto a stáhnout si to. Pak jen mluví o tom, že by nám něco dali, ale nemají jak, a že by si film rádi koupili, ale nechtějí zbytečně platit za disk a krabičku, když to nepotřebují. Standardní cena filmu je dejme tomu dvě stě, bez krabičky je cena třeba 160 Kč za stažení. Lidé čekají, že to ten film výrazně zlevní, ale takhle to nefunguje, krabička stojí možná dvacku. Oni by chtěli dát za film padesát korun, ale za to to nemá cenu dělat.

Takže je to celý hrozně hloupý, my je musíme ukecávat, aby nám zaplatili za naši práci, která se jim navíc strašně líbí. Oni nám říkají, jak je to hrozně boží, ale kupovat to nechtějí, a my je musíme vychovávat, aby pochopili, že když nezaplatí, tak nic nebude.

My jsme měsíc doma z Jižní Ameriky a na Facebooku se mě ptají, kdy bude film z Jižní Ameriky ke stažení. Ne, kde si ho můžou koupit, ale kde si ho můžou ukrást. Ale tady Indiegogo myslím částečně pomohlo – ti lidi, co si ten film stáhli, nám pak možná poslali ty dvě stovky za ten film.

Na kolik vás tedy celá expedice nakonec přišla?

Ještě jsme to úplně nespočítali, ale zhruba 1,2 milionu. Letos poprvé nám to zaplatili sponzoři, ale do obou předchozích cest jsme dali dost vlastních peněz, dostali jsme leda nějaké vybavení. Ta částka je hroznej balík, ale když se člověk podívá do katalogu nějaké cestovky, tak zjistí, že za dvacetidenní zájezd do Chile člověk zaplatí 130 000. My tam v osmi lidech byli za něco přes milion 4 měsíce a viděli jsme toho nesrovnatelně víc.

Občas se někdo ozve, že kdyby měli sponzory, tak objedou Jižní Ameriku na kole. No tak ať si je seženou a jedou! Nikdo si neuvědomuje, co je to za práci. Já jsem dělal 20 let v médiích, tak trochu vím, co dělat, aby to sponzory zajímalo. Spousta lidí neví, jak toto chodí, a je to pro ně strašná nevýhoda.

Taky mi rozčilují všechny ty charitativní akce na podporu třeba postižených dětí. Ta expedice vyjde na milion a pro děti, když se vybere 100 000, tak je to hodně. Ať prostě přizná, že tam chce jet, a neschovává se za nějaké postižené. My jsme si teď vyzkoušeli s Člověkem v tísni. My víme, že se umíme se dostat do médií. Tak jsme jezdili v Peru po horských školách, pouštěli dětem Krtka, byla to strašná sranda a už v průběhu cesty psala nějaká paní, že díky tomu, že se o tom dozvěděla, jedno dítě podporuje. Ale my nikoho nezachraňujeme, ta paní jim pomáhá. V žádném případě nebudeme tvrdit, že jsme zachránili Peru.

A jak vůbec tehdy došlo k nápadu jet někam trabantem? To bylo právě proto, že jsi měl pocit, že to bude lidi zajímat, nebo spíš z hecu?

My jsme tehdy vymysleli, že pojedeme land roverem do Afriky a naráželo to na drobný problém, že jsme neměli land rovera a neměli jsme na něj. Tehdy měla přítelkyně trabanta a tak sem věděl, že trabant jede sice pomalu, ale projede celkem vše, kde projede normální auto, kde to není ráj off-roadů. Takže tam, kde jezdí normální auta, projede i trabant. Všem jsem tvrdil, že to půjde, a všichni říkali, že je to nesmysl. Postupně jsem trochu vyměkl a místo Afriky začal připravovat Asii.

Důkazem, že není potřeba nic speciálního, je třeba naše Jawa. Marek chtěl jet s Pionýrem, jenže když přijel na sraz, tak jsme zjistili, že ta věc nevyjede v podstatě ani kopec na Cukrák a je to naprosto nepoužitelný a nemůže jet s těmi auty, protože ty se proti tomu pohybují moc rychle. Tak jsme koupili na rychlo Jawu, za týden ji zrenovovali a vydržela celou cestu. Takže můžeš fakt vzít krám, který vytáhneš ze stodoly, dáš ho do kupy a jet s ním 4 měsíce přes Jižní Ameriku. Když lidi říkají, že něco nejde, tak se jim prostě jenom nechce. Oni chtěj prostě mít doma velkou plazmu, novou oktávku na leasing, furt říkají, že nemají peníze a nemůžou si koupit můj film…

Co máš vůbec za auto – pro použití po Česku?

Mám starý Ford Scorpio. Na tom, je krásně vidět, že to auto je vyrobené tak, aby vydrželo a po těch dvaceti letech mu nic zásadního není. A v současnosti je společnost nastavená tak, že bych to měl vyhodit a koupit si nějakou super novinku, která je celá z plastu a začne se za dva roky rozpadat. Všude mimo Evropu a Severní Ameriku je úplně běžné, že se věci opravují. A ne jak tady, že se to vyhodí a koupí nový. Při tom to auto sice vypouští více zplodin, ale ta ekologická zátěž způsobená výrobou už je dávno umořená. Kdysi jsme pro časopis VTM Science připravovali článek, kolik vody, vzduchu, chemikálií padne na výrobu auta. Než tohle pak auto odčiní moderními technologiemi, tak už ho zas nahradíme novým. To je opravdu lepší jezdit starým trabantem.

Jak jste se vůbec dali dohromady? Znali jste se předem?

No Marka jsem asi dvakrát viděl a Tomek se mi ozval sám. Když jsme dělali Afriku, tak to byla výzva. Když jsem plánoval Ameriku, tak jsem to chtěl udělat zajímavý a nevěděl jsem jak. Tak jsme zvažovali třeba Velorex, jenže ten se rozpadne na trubky, když se uklepou ty sváry. Nebo Jawu se sajdkárou, což mi lidi říkali, že to nejezdí rovně ani po asfaltu, nedá se to pořádně řídit a když to zapadne, tak to nevyndáš. Tak jsem se rozhodl, že na to kašlu a pojedeme zase dvěma trabanty.

Někdy na podzim 2011 se mi ozval Tomek, že byl s maluchem v Mongolsku a nikdo s ním nechce nikam jet, jestli by nemohl bych jet někam se mnou. Tak jsem ho chtěl ukecat, aby jel trabantem, on chtěl jet maluchem, což mi trochu kazilo tým. Pak jsem koukal, že jelikož je maluch menší, tak dva trabanty a maluch akorát pasujou do velkého kontejneru. Ještě se před ně vejde ta Jawa. Tak jsem řekl, jo, vezmi malucha, ale musí být žlutý, a poslal jsem mu barvu.

Akorát pak mi přišlo nefér k našim bratiam, že tam máme Poláky a ne Slováky, tak jsem si vzpomněl na Marka, že byl na Pionýru v Kazachstánu, tak mu volám, jestli by jel s námi. A on, že jo. Na slavnostním odjezdu jsme se poprvé všichni viděli, zjistili jsme, že Pionýr nevyjede na Cukrák a začlo se to řešit.

Jak jste se vůbec domlouvali v rámci česko-slovensko-polského týmu?

To se mi na tom strašně líbilo, že jsme se museli naučit navzájem si rozumět. Na začátku jsme se bavili anglicky, ke konci jsme mluvili takovou panslavičtinou, což byla hrozná splácanina. Navíc jsme úplně zbytečně používali křížem slova, protože se nám líbili. Takže Poláci dostávali „nápad“ a my „pomysł“. Marek nás naučil, že když je něco dobrý, tak je to „popiči“, když je něco špatný, tak je to „napiču“. Takže furt bylo všechno „popiči“, a když jsem se vrátil, tak jsem měl problém přestat to používat.

Jak vůbec probíhá cesta, co vše stíháte, kromě toho, že sedíte v autě?

Spoustu času zabere ta dokumentaristická část. To žere šíleného času, až hrozivě to zdržuje, až se to ani nechce dělat, ačkoli tam jedeš s tím, že budeš točit. Musíš zastavit, všechno vytáhnout, postavit stativy. Pokud tam chceš mít ty auta, třeba jak jedou v údolí. Tak zastavíš na kopci, auta jedou do údolí, a pak se naviguješ vysílačkami – víc u sebe, rychleji, znova. Samotný projekt natáčení té cesty jsou z těch čtyřech měsíců dva. Spousta lidí si neumí představit tu náročnost toho záznamu té cesty.

Takže v podstatě žádný další program, treky, atp.?

Jde o to, že ta jízda je cílem toho projektu. Já to často přirovnávám k horolezectví. Vždyť jste furt seděli v autě … no jasně, o tom to je, to nás baví. Se zeptejte Lopraise, proč sedí v autě 14 dní od rána do večera a skáče z duny na dunu. A zeptejte se horolezce – z mého pohledu je to úplně nesmysl. Ten chlap jde v zimě a do kopce. Proč to dělá? Vyleze nahoru a tam nic není. Ty naše výpravy mnohem líp chápou třeba horolezci a vodáci, těm je zřejmá ta motivace, proč to dělat. Horolezec leze někam, kde nic není, vodák jede lodí někam, kam jezdí vlak. Vždyť jestli se tam chtěl dostat, tak tam mohl dojet vlakem. A ty si zbytečně a dobrovolně kladeš do cesty překážky, k tomu, abys je překonal a dosáhl nějakého bodu. My tím, že jezdíme na ty špičky, tak je to horizontální horolezectví. Navíc na těch špičkách taky většinou nic není. A proto nám ti lidi rozumí.

Ale i tak jsme toho viděli dost – Machu Picchu, byli jsme na Nazce, Perito Moreno je fenomenální…

…ale musí tam vést silnice…

Ale to ne, tak šli jsme kus pěšky, ale není to prostě trekování. Navíc ono tahej se s těmi stativy, kamerami a vším. Místo Machu Picchu šlo třeba jít na nějaká alternativní místa, ale je to třeba tři dny pěšky. Na to musíš mít vybavení, oblečení, někam narvat techniku a vše sebou tři dny tahat…

Ber to tak, že to je mnohem blíž sportovnímu výkonu než cestování, máš nějaký pravidla hry a ty pravidla dodržuješ a překonáváš nějakou vzdálenost. Jako třeba, když někdo běží maraton, ten by taky mohl jet tramvají. Dřív za první republiky byly dálkové cesty normálně sportovní disciplína. Nějak se to hodnotilo a byly v tom normálně rekordy.

Jak podrobně máš ty cesty naplánované?

Mě se nelíbí, kdy teď v době internetu si ty cesty můžeš podle cizích blogů nastudovat málem metr po metru. A to já prostě nechci, protože to mi přijde úplně divný. Takže mi si vymyslíme trasu, přibližně zjistíme si do čeho jdeme, ale nemáme to nastudovaný úplně do detailů. Jsme třeba na BR319 potkali Němce, kteří věděli, že na té cestě je 120 mostů a teta si tam dělala čárky, že už bylo 75. Ale taky teta si jede v parádním off-roadu, má tam klimošku a je celkem v pohodě, takže se nudí a dělá čárky. Ale třeba časový rozvrh je nenaplánovatelný, leda bez natáčení a s land roverem.

Jsme nevěděli jestli to vůbec půjde. Když jsme dělali Asii, tak jsme do toho šli s tím, že to půjde, všichni říkali, že to nepůjde, a šlo to. Protože jsme to tak naplánovali, aby to šlo. Když jsme dělali Afriku, tak to bylo to samý. Nastavili jsme to tak, že jsem byl přesvědčen o tom, že to půjde. A teď poprvé jsme tam měli tu Amazonii a Andy a u toho vůbec nebylo jisté, že to dokážeme projet. Měli jsme plán B, že by skrz Amazonii se dalo dostat lodí, a ty Andy by se daly trochu objet. Ale poprvé všichni říkali, že to půjde, protože nám už věřili, a my říkali, že nevíme a opravdu jsme nevěděli.

A jaké jste měli vybavení, které vydrží takovouto cestu?

My jsme sháněli sponzora, který má kompletní portfolio vybavení, abychom to nemuseli plichtit. A ideálně, aby to vyráběl, aby to mohl dát za nulu. A ještě, aby to bylo použitelný a kvalitní a vydrželo to. Třeba první cestu jsem měl normálně věci z běžného obchodu a to se prostě rozpadne za tu cestu, košile se úplně prodřela na zádech a tak. A tedy můžu říct, že Ferrino to vydrželo. S ničím jsme neměli problém, kromě stanů, které nám dali jiné, než jsme si vybrali. Místo těch stanů vhodných pro tu expedici, jsme dostali ty nejlehčí stany, které Ferrino vůbec má. Což nám nebylo vůbec k ničemu, když to nenosíme na zádech. A je nutno říct, že ty stany to vydržely. A to v podstatě nemusely, za ty 4 měsíce se zničí věci, které jsou mnohem pevnější, rozpadají se ripstopové hadry. A ty stany té nejlehčí řady jsme stavěli 4 měsíce každý den a vydržely ve všech podmínkách – v pralese, v horách, v dešti, v šíleném větru, na písku, na kamení, v blátě. Jediný, co na nic bylo špatný, byly kolíky. V rámci odlehčení jsou měkké a strašně snadno se ohnou. Tak jsme si koupili ocelové. Spacáky byly taky super, spali jsme v nich krom pralesa, kde bylo +30, všude a v horách i nížině v tom spát šlo.

Nebo třeba černou highlabovou bundu, co mám, ta musí být tak od oleje a ani to na ní není vidět. To jsou výborný montérky.

Co další trabantové plány?

Pošleme trabanty do Austrálie a protože to je strašně drahý kontejner, tak pak přes Polynésii, na lodích samozřejmě, do Indie, která mě hodně zajímá. Navíc jsem se dozvěděl, že v Himálajích je 5300 m vysoká silnice. A tam jsme ještě nebyli, zatím máme 4800, takže ještě půl kilometru navíc. A pak přes Pákistán, Afghánistán, tam mě hrozně láká jet tou žlutou kolonou tou militarizovanou zónou, která je podle mě úplně bezpečná. A přes Írán domů. A pak máme ještě něco, ale to je zatím tajné.

Tak díky za rozhovor, jsem zvědavý na další cesty.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: