Zatímco Evropa spí pod dekou zimy, Kanáry zůstávají bdělé. Místo sněhu tu křupe sopečný prach, borovice kanárské voní na kilometry daleko a příjemně teplý oceán připomíná letní dovolenou. S parťákem Fikim se vydáváme na další společné dobrodružství, na pěší přechod všech sedmi ostrovů. Každý ostrov má svůj rytmus, svůj terén, svoji barvu a svůj příběh, který vám teď budu vyprávět.
GR 131 – Sendero de los Caminos Naturales de Canarias
Dálková trasa vedoucí přes všech sedm hlavních Kanárských ostrovů, která tvořila osu naší trasy, ale nedrželi jsme se jí úplně striktně.
| Vzdálenost | 550–650 km* |
| Stoupání: | 20–30 000 m* |
| Ostrovy a naše vzdálenost: | Lanzarote (101 km), Fuerteventura (165 km), Gran Canaria (65 km), Tenerife (168 km), El Hierro (44 km), La Gomera (43 km), La Palma (71 km) |
| Nejvyšší bod: | Pico del Teide (3 718 m n. m.) |
| Mapa: | Pro načtení trasy načti QR kód. (https://mapy.com/s/jemepecoba) |
*v závislosti na zvolených alternativách a odbočkách
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
LANZAROTE: KALDERY A ČERNÉ PEKLO
Naše pětitýdenní dobrodružství začínáme na Lanzarote, na geologicky nejstarším ze všech Kanárských ostrovů. Protože se nám tu GR 131 moc nezamlouvá, první kilometry vedou po hřebeni masivu Famara. Stezka je neudržovaná a je fascinující pozorovat, jak si ji svahové procesy začínají přivlastňovat zpátky. Postup je pomalý, ale každý metr tohohle dobrodružství stojí za to. Docházíme do Caleta de Famara, kde skáčeme do vln. Moře je horké jako ranní káva a na vlnách tu surfují nadšení surfaři.
Jedním z neoddiskutovatelných symbolů Lanzarote jsou kaldery. Jsou jich tu desítky! Jde o široké, často kruhové prohlubně ohraničené příkrými svahy, které vznikají kolapsem stropu sopky při vyprázdnění magmatického krbu. Na pár z nich si vystoupáme a užíváme si luxusní výhledy do krajiny. Všem lanzarotským kalderám vévodí ta největší z nich – Caldera Blanca (459 m n. m.) – která má 1,15 km v průměru. Svrchu je fantastický výhled do širokého okolí, kterému jednoznačně dominuje jedna barva, a to černá.
Nacházíme se v oblasti Timanfaya, kde to ještě před 300 lety pořádně bouchalo, vřelo a teklo. Mezi lety 1730–1736 pohltila láva čtvrtinu ostrova! Utuhlým lávovým polem pak kráčíme podél pobřeží dlouhé hodiny. Moře se tříští o skály a ostré hrany utuhlé lávy se nekompromisně zakusují do našich měkoučkých trailových bot.
Lanzarote nám ukázalo, jak drsný kus světa vznikne, když smícháš vulkanické podloží a pouštní klima do jednoho. Mozaika složená z odstínů žluté, červené a černé. Surovost, která vzbuzuje respekt a zároveň pohltí a okouzlí každý tvůj pohled.
FUERTEVENTURA: SLUNCE, VÍTR A PÍSEK
Nejsušší a největrnější ostrov, kterému dominují teplé barvy a neustále svítící slunce. Jednolitější krajina malých kontrastů, která hezky plyne od severovýchodu k jihozápadu. Přechody tvoří ploché, nevelké hřebeny, systémy erozních rýh, strží a suchých údolí. Tu a tam se dají spatřit ostrůvky zeleně, které v téhle nehostinné krajině každý den statečně bojují o život.
V průměru spadne na Fuerteventuře kolem 100 mm srážek za rok. Je to totální poušť – voda v krajině prostě neexistuje. Každý den kráčíme s velkými zásobami vody, kterou si dokupujeme v malých minimercadech v místních vesnicích. Případně poprosíme o vodu někoho, kdo je zrovna doma. Spíme v polootevřených turistických přístřešcích, v kamenných závětřích na plážích pod širákem – prostě tam, kde to zrovna jde.
Do paměti se nám silně vrývají dvě nádherné hřebenovky. Dvacetikilometrový crestič mezi Valle de Santa Inés a Pájarou, a pak krátká hřebenovka mezi Pájarou a Cardónem. Občas máme kvůli silnému větru problém udržet se na nohou – ale ty výhledy! Skoro celá Fuerteventura jako na dlani.
Oproti plochému severu a lehce zvlněné centrální části jsou na jihu hory ostré jako břitva! Celý masiv Jandía tvoří místy i méně než metr úzký hřeben, do kterého se silně opírá vítr a naráží oblačnost. I proto tu hřebenovku, kde oficiálně nevedou žádné cesty, nakonec odpískáme a vyběhneme si jen na Pico de la Zarza (807 m n. m.) – nejvyšší bod celého ostrova. Na nejzápadnějším a nejodstrčenějším místě – Punta Jandía – je kromě majáku i spousta nádherných opuštěných pláží. Krásné místo, kde se vlny a pestrobarevní krabi červenonozí sbíhají hned z několika světových stran.
GRAN CANARIA: KVETOUCÍ ZAHRADA ATLANTIKU
Po černém Lanzarote a žlutočervené Fuerteventuře jsme na kulaté a zelené Gran Canarii. Ostrově, který je z hlediska hustoty zalidnění ten nejvíce zalidněný, ale stačí vystoupat pár set výškových metrů od pobřeží a lidi zmizí.
Gran Canaria na jaře není zdaleka jen suchá rozpálená skála, je to rozkvetlá zahrada. My máme letos obzvlášť štěstí, srážkově výrazně nadprůměrná první polovina roku krásně nasytila krajinu. Tisíce fialových, žlutých a rudých květů se tak rozlévají po svazích jako rozbitá paleta malíře, co nevěděl, kdy přestat.
Krůček po krůčku stoupáme údolím barranco del Guayadeque výš a výš. Skoro 1 900 metrů hoření na 20 kilometrech v ostrém slunci znamená, že cokoli do sebe naliju, velice rychle pohltí košile, která je po chvíli úplně durch. Vyprahlá pouštní krajina předchozích dní se z kilometru na kilometr mění v zelený les. Z Pico de las Nieves (1 949 m n. m.) koukáme k vrcholu Morro de la Agujereada (1 956 m n. m.), který je nejvyšším bodem Gran Canarie. Po náročném dni uleháme v Llanos de la Pez totálně vyšťavení pod mohutnými korunami borovic.
Hřebenovka se vine mezi borovicemi kanárskými, které jsou pro zdejší ekosystém nepostradatelnou součástí. Na jejich dlouhých jehlicích kondenzuje voda z často se vyskytující mlhy, která pak skapává dolů, kde díky tomu může být hodnota srážek až čtyřnásobně vyšší! I proto tu dokáže být podrost tak druhově pestrý a barevný. Jsou to zkrátka živé studny, kořenaté chrámy vlhkosti, které tiše drží ostrov nad žízní.
A pak ten kontrast – z okraje kaldery Tejeda, kde krajina připomíná zapomenutý kráter měsíce, se během jediného dne propadneme až k moři. Puerto de las Nieves nás vítá sluncem a talířem těstovin s krevetami.
TENERIFE: MOZAIKA KONTRASTŮ
Za svitu čelovek se noříme do hlubokého ticha tmavé noci. Po bivaku ve 3 580 metrech nad mořem stoupáme k vrcholu. Když se obzor začne trhat prvními paprsky světla, Teide vrhne stín přes celé západní nebe. Přichází plácnutí s parťákem a radost. Pico del Teide (3 715 m n. m.), nejvyšší hora Španělska, nás už podruhé chytá do pasti své svůdné krásy.
Začínáme na severu v oblasti Anaga, kde se brodíme mlhou vavřínového pralesa zvaného laurisilva. Stromy jsou porostlé mechem, kapradí až do pasu a vzduch voní deštěm, i když právě neprší. Veliké ještěrky skáčou přes stezku lemovanou dlouhými kaktusy, zelenými růžicemi aonia nebo impozantními dračinci.
Pak se ale ostrov převrátí. Na jihu se země rozevře do surové, prašné vulkanické pustiny, kterou jako náhrdelník obepíná pás borovic zvaný Corona Forestal. Borovice kanárské tu rostou v řídkých rozestupech, každá trochu jinak ohořelá, trochu jinak živá. Uprostřed se nachází gigantická, 16 kilometrů v průměru široká, Caldera de las Cañadas, v níž se Pico del Teide společně se svým starším menším bráchou Pico Viejo tyčí jako dva nehybné obelisky. Mezi dávno ztuhlými lávovými proudy tu kvete červený zázrak jménem tajinaste rojo, považovaný za botanický symbol Tenerife.
Říká se, že Tenerife má od každého kanárského ostrova něco: trochu zeleně z La Gomery, trochu sucha z Fuerteventury, trochu sopečné magie z Lanzarote, trochu borovic z Gran Canarie. Je největší, nejvyšší a nejbohatší ze všech ostrovů. A přesto ti nikdy neukáže všechno najednou. Musíš si to odchodit.
EL HIERRO: OSTROV, NA KTERÝ SE ZAPOMNĚLO
Možná jste o El Hierru nikdy neslyšeli. A nedivím se. Není to ostrov, co by se ukazoval na billboardech nebo v brožurách cestovních kanceláří. Ve skutečnosti je tenhle ostrov velký jako půl Prahy a žije na něm pouhých 10 000 obyvatel.
El Hierro, to jsou strmé svahy, co se lámou do hlubin Atlantiku, a divoké pobřeží, o které se tříští jeho nemilosrdná síla. Hřebeny zahalené v mlze, borové lesy, pastviny s krávami a úzké klikaté silnice, kde projede auto jednou za hodinu. El Hierro je geologicky nejmladším a velikostně nejmenším ze všech Kanárských ostrovů, a právě proto je neuvěřitelně zajímavý, surový a krásný.
V mých očích je geologicky nejzajímavějším místem ostrova obrovský amfiteátrový útvar El Golfo, který vznikl kolapsem sopečného masivu přibližně před 15 000 lety. Do oceánu se tehdy zřítilo odhadem až 300 kilometrů krychlových horniny, čímž vznikla zřetelná půlkruhová kotlina široká zhruba 15 kilometrů a hluboká přes 1 000 metrů. Poprvé tuto gigantickou jizvu v krajině spatřujeme z vyhlídky Mirador de Jinama. Bílá masa pohybující se oblačnosti přetéká přes hlavní hřeben a postupně plní celé El Golfo. Vytváří to neuvěřitelnou podívanou.
Přicházíme k Punta de Orchilla, nejzápadnějšímu bodu ostrova, kde atmosféra odlehlosti přímo graduje. Nachází se tu maják, který symbolizuje jednu geograficko-kartografickou unikátnost. Až do objevení Ameriky bylo právě toto místo považováno za nejzápadnější místo tehdejšího světa. Až do roku 1884 se odsud dokonce měřil nultý poledník, než byl přesunut do anglického Greenwiche.
El Hierro není jen prťavým, odstrčeným ostrovem, který si tiše existuje na konci mapy. Nechá tě pomalu plynout od východu k západu a právě proto se ti tak vryje pod kůži.
LA GOMERA: ZELENÁ MLHA
Kolem nás pobíhají malé ještěrky a mezi stromy proplouvá oblačnost, která se krásně vlní, chvíli se drží mezi větvemi a pak se sune dolů do údolí, kde se rychle rozpouští. Tak typická situace pro Gomeru, druhý nejmenší kanárský ostrov. Z jednoho směru hustá mlha a vlhko, z druhého spalující slunce a horko.
Pokud si vzpomínáte, o laurisilvě, vždyzeleném vavřínovém lese, už jsem psal v reportu z Tenerife, kde se mimo jiné také vyskytuje. Tady na Gomeře roste hlavně ve vyšších polohách kolem masivu Garajonay a pokrývá asi deset procent rozlohy ostrova. Je tvořen hlavně vavříny, cesmínami, kapradinami, mechy a lišejníky. Působí hutně, stísněně a divoce.
Přicházíme na Alto de Garajonay (1 482 m n. m.), nejvyšší bod La Gomery, který leží téměř přesně ve středu ostrova. Díky své poloze nabízí neuvěřitelné výhledy do všech stran. Gomera tu působí jako střed pomyslného trojúhelníku.
Gomera je v tomhle fakt úžasná. Chvilku se brodíš lesem, a pak se před tebou otevře takový výhled, že nevíš kam se koukat dřív.
Cesta se klikatí po úbočích a otevírá výhledy na erozí rozebíranou krajinu, kde se zelené svahy lámou do hlubokých roklí a vesnice se krčí mezi terasami palem a banánovníků. Přicházíme na Playa de Vallehermoso. Konec gomerské kapitoly. Sedím na kameni, koukám do vln a nechávám to doznít.
LA PALMA: TO NEJLEPŠÍ NA KONEC
La Palma byla od začátku ostrovem, na který jsem se těšil ze všech nejvíc. La Palma je poslední z našich sedmi kanárských jednohubek a zároveň z hlediska trasy evidentní unikát. GR 131 tu drží poctivou hřebenovku – sedmdesát kilometrů v tahu po vrcholech, od těžkého začátku na severozápadě k lehkému konci jihu. Jako by ten ostrov věděl jak se vyloupnout a nabídnout hikerům ten nejlepší kanárský zážitek.
Začátek je tvrdý. Z Puerto de Tazacorte je to na Roque de los Muchachos (2 426 m n. m.), nejvyšší bod ostrova, necelých 18 kilometrů a více než 2 500 metrů poctivého hoření. Cestou nahoru vidíme v dáli směrem na jih mohutný černý jazyk táhnoucí se z hřebene až do oceánu. Odkaz erupce Cumbre Vieja z roku 2021 je tu více než patrný. Tekoucí proud lávy si tehdy za 85 dní vzal až 3 000 budov a změnil krajinu i životy lidí.
Postupujeme krajinou borových lesů, kde se úzká pěšinka hezky zakusuje do svahu. Mlha se drží v korunách, což vytváří nádhernou atmosféru. Postupně stoupáme nad oblačnost, a pak už se jen kocháme výhledy. Neuvěřitelně hluboká Caldera de Taburiente se pod námi zalévá bílým mlíkem. Hřeben zůstává jako čára mezi dvěma světy. Kilometry pomalé chůze po hraně kaldery jsou skutečnou oslavou života. La Palma je prostě fenomenální. S Fikim se oba shodujeme, že je to ten nejlepší ostrov, prostě to nejlepší na konec.
Trail nás vede dál až k Deseadě (1 947 m n. m.), kde La Palma zase tasí svoje trumfy. Procházíme kolem kráteru El Duraznero, kde neskutečně kontrastují světle zelené borovice s utuhlou černou lávou. V dálce se na horizontu znovu objevuje Pico del Teide, který je od nás sto dvacet kilometrů daleko. Je to neskutečně silný moment. Nehnutě sedíme na vrcholu Deseady a pomalu se vnitřně loučíme s trailem.
Poslední sestup pak vede až k jižnímu cípu ostrova Faro de Fuencaliente. Jsou tam dva majáky vedle sebe a my nevíme, který si vybrat pro náš final touch. Nakonec se na ně vykašleme a jako náš cílový bod volíme symbolicky kříž, který stojí opodál. 11. června ve 14:29 kanárského času přichází poslední parťácké plácnutí, které uzavírá nejen tuhle pohádku O sedmi ostrovech a jednom oceánu.
