HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

100 let výročí krkonošské tragédie

100 let výročí krkonošské tragédie

Příští týden – přesně 24. 3. 2013 – proběhnou oslavy výročí 100 let od lyžařské i lidské tragédie na Zlatém návrší v Krkonoších, která je dodnes obehnána tajemstvím a která dodnes promlouvá ke všem horalům. Jistě víte, o které je řeč …

Příběh lyžování, přátelství, lásky k horám a vlasti, …

Ten příběh ani po 100 letech neztratil na závažnosti a na atmosféře, možná dokonce i na nepochopitelnosti odehraných činů. Je v hledáčku každého milovníka Krkonoš i lyžování, spisovatelů i filmařů. A přesto je stále záhad a nevysvětlitlených a nevysvětlitelných událostí, dokonce je v něm možné nalézt i ironii života. Pojďme si ho společně, trochu laicky a zjednodušeně, zopakovat.

Bohumil Hanč (1886 – 1913) byl tehdy na vrcholu své lyžařské slávy a to nejžhavější lyžařské želízko (porážel zkrátka a jednoduše každého při jakémkoliv závodě..) při nejočekávanějším lyžařském závodě ve střední Evropě – 50 kilometrů závod jednotlivců na hřebeni Krkonoše. Byla to neskutečná změna oproti tehdejším turistickým závodům, kdy jeli všichni dohromady skoro celou dobu a teprve poslední kilometr dva se rozjel závod, proto se na něj ti nejlepší lyžaři těšili. Přijeli „všichni“ sportovci, co tehdy něco v lyžování znamenali, mimo jiné i nadšení Seveřané, ale hlavně Němci, kteří měli spadeno na zlatou medaili ze závodu, což bylo žaludečním vředem Čechů kvůli silným vlasteneckým cítěním tehdejší doby. Ačkoliv už se Bohumil Hanč kvůli své manželce, která o něj měla neskutečný strach, zařekl, že závodit nebude a raději vypomůže doma v téměř zbídačené domácnosti, místní spolek ho s trochou nadsázky uprosil na kolenou, aby se postavil na start ne za sebe, ale za svou vlast. Jeho rozhodné „ano“ však před závodem neslyšeli. Co se tedy stalo?

Závod měl odstartovat 24. března 1913 z Labské boudy a večer před tím se už na ní sešli všichni závodníci, aby se poznali a připravili si vzájemně taktiku. Česká společnost byla poměrně zklamaná, Bohumila Hanče se jim zlomit nepodařilo a zdá se, že připravení Němci budou opravdu zítra oříšek. A však, náhle – Hanč stál se tmou ve dveřích. Vytratil se potichu z domu a potají manželce utekl a doufal, že mu po vyhraném závodě odpustí a opravdu už skonči. Poslední závod, sliboval si v duchu. České družstvo ožilo a náhle bylo jasné, že Němci nemají medaili vůbec jistou a že vše bude ještě hodně zajímavé. Večer svítily hvězdy a jarní vzduch z obnažených údolí prořezával studené pláně. Hanč ze srandy prohlašuje něco ve smyslu, že vyhraje, „i kdyby měl padnout“. Ach, nevědomý ty mladý živote …

Ráno proběhla kontrola účastníků doktorem a mohlo se odstartovat, orkuh mimo jiné přes Zlaté návrší a Sněžné jámy v délce 17 kilometrů měli účastníci absolvovat třikrát, cestou několik kontrol. Ranní slunce a teploty donutily účastníky zanechat skoro všechno oblečení na boudě. Několik desítek minut po startu se však počasí změnilo tak rapidně, že to snad nikdy nikdo neviděl. Závodníky na trase čekaly náhle teploty o deset patnáct stupňů nižší, pod nulou, do toho silný vítr a všudypřítomná krkonošská mlha, která se dá nahmatat. Několik závodníků vzdává okamžitě, ostatní zanedlouho a vrací se do Labské boudy nejpozději po prvním okruhu, kde už pořadatelé dávno přemýšlejí o zrušení závodu vzhledem k tomu, že jediným závodníkem „tam venku“ je Hanč. Ten bojuje ve strachu před německou porážkou a nebere na počasí zřetel – byl to jeho osobní přístup ve všech závodech i v životě.

Náhle potkává nedaleko Zlatého návrší svého přítele ve sportu, skoro až bratra, Václava Vrbatu (1885 – 1913), který sice nezávodí, ale na svého kamaráda při největším závodě v Krkonoších, při němž jde o vše – o čest před Němci! -, se vyrazil z podhůří podívat. I jeho přepadlo náhle zlé počasí a ačkoliv nebyl nikterak teple oblečen, poskytl pomrzlému závodícímu Hančovi, obalenému zmrzlými rampouchy vody bez čepice i rukavic všechno, co měl, a nechal si jenom to nejnutnější. To se mu stalo osudným, protože zrádnost krkonošské jarní zimy silně podcenil, stejně jako o pár set metrů dál v mlze a větru padl vyčerpáním i Hanč, aniž by mu kdokoliv řekl, že závodí už dávno pouze sám se sebou. To všechno se však pouze domníváme dnes podle studií, výzkumu a všech možných teorií. Co se doopravdy stalo, zůstane navěky jenom mezi dvěma přáteli. Pomoc (i od Němců – což komunistická propaganda nechtěla přiznat 40 let!) přišla příliš pozdě a na Labské boudě se tak všichni rozloučili s tímto nepřemožitelným lyžařským guru dřív, než by čekali.

Tak se, bohužel a ironicky, napnily slova Hanče, který chtěl závodit do padnutí, a naplnil se i osud jinak nerozlučných kamarádů, kteří společně našli smrt v tom, co měli nejradějiv horách, v lyžování a v přátelství.

Věci jsou složitější, tím lépe …

Mnou vylíčený příběh není ani tak obsáhlý, přesný či dokonale umělecky vylíčený jako perfektní knížka Františka Kožíka – Synové hor, kterou všem doporučuji (respektive si dovoluji zadat povinný úkol každému milovníkovi hor!) ke přečtení. Jsou v ní nejen předzávodové úspěchy českého lyžování a postupné přípravy na největší krkonošský závod, pohled do soukromí Bohumila Hanče a pokus o psychologickou sondu do jeho mysli, kdy na jedné straně stála láska k ženě a na druhé hory, ale také především vybarvené věci, na které neznáme odpověď a o kterých se dnes pouze domníváme – co se přesně stalo mezi Hančem a Vrbatou na hřebeni? Proč oba zahynuli tak blízko Labské boudy (a přitom daleko)? Proč se rozdělili? Bonusem knihy jsou navíc novinové články, dopisy ski klubů a další věci – opravdu povedený počin!

Podle této knížky byl natočen i stejnojmenný film režísérem Čeňkem Dubou v padesátých letech a ten také stojí za zhlédnutí. Věrohodnost je opravdu veliká a i tam, kde veškeré prameny selhávají, jsou věci vedené s citem a logikou, k úctě zemřelým.

Výročí 100 let

Vraťmě se paralelou zpátky ke zmiňovanému výročí 100 let od této tragické události, poněvadž přesně na den po sto letech – 24. 3. – se pojede v Krkonoších výroční závod po trati, kterou měli tehdy účastníci absolvovat. Tentokráte pouze jeden okruh v délce přibližně 17 kilometrů, ale v dobových krojích, s lyžemi apod., jak by kázla tehdejší móda. Více informací naleznete zde a nebo lépe zde.

Tragické úmrtí dvou sportovců v Krkonoších dneska můžeme vnímat i trochu pozitivně – a tím vůbec nechci urazit jejich „zmařené“ životy. Dali totiž nejvýraznější podnět pro vznik první horské služby u nás, čímž se do budoucna zasloužili o záchranu mnoha jiných životů. Den 24. 3. je tudíž logicky Dnem horské služby.

Poselství pro všechny…

Je to můj nejoblíbenější příběh z hor, protože poukazuje na to, co se často z hor vytrácí a na co už lidé mezi sebou dávno zapomněli. Na obětavost pro druhé kamarády v nouzi, lásku k vlasti, ke sportu jakožto něčemu, co utváří nejen člověka po fyzické stránce, ale hlavně duševní, na lásku k samotným horám a na vzájemný respekt všech sportovců, kteří si po závodě dokážou upřímně poblahopřát k dalším úspěchům bez lhaní. A přitom je to příběh zcela jednoduchý, o nezištné pomoci i srdceryvném zápolu za kamarády, čest a svou vlast. Příběh z hor.

Ať už vyrazíte na Zlaté návrší v době výročního závodu ke zhlédnutí dobových krojů a lyžníků, či kdykoliv jindy, nezapomeňte uctít památkou Bohumila Hanče a Václava Vrbaty aspoň tichou vzpomínkou. I já si na ně vždycky „na hřebeni Krkonoše“ vzpomenu – s lehce ironickým úsměvem plným smutku při lehkém větříku pod modravou oblohou..

Skol a čest jejich památce!

Foto z MČR v historickém lyžování od Honzy „Houmra“ Brouma, neváhejte navštívit pro více obrázků!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: