Dny a týdny putování drsnou a těžko dostupnou krajinou zimní Arktidy důsledně prověří touhu každého dobrodruha po splynutí s divočinou. Zima je přísný učitel, který příliš neodpouští a precizně vytříbí smysl pro radost z maličkostí.
Je krásné slunné dopoledne. Přes jezero lehce fouká a teploty klesají jen kousek pod nulu. Před sebou máme kolem pěti set kilometrů. Jdeme na lyžích, zapřaženi do postrojů saní, na kterých potáhneme veškeré své živobytí. Vyrážíme přes jezero na trojmezí Norska, Finska a Švédska, kde se stočíme na jih a začneme stoupat tři sta výškových metrů na planinu, přes kterou musíme přejít. Původně jsme chtěli jít po Nordkalottleden, ale po podrobnějším prostudování map volíme trasu více na východ. Tělo ani hlava ještě nejsou přivyklé námaze a nesměle protestují. Na větší odpočívání však není čas. Blíží se bouře a musíme najít vhodné místo pro tábor. Hned první noc se příliš nevyspíme. Vichr kvílí kolem stanu a co chvíli se do něj v nárazu opře ohromnou silou.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
K ránu se vítr uklidňuje a my trpělivě ukrajujeme další kilometry z naší trasy značené červenými kříži. Večer se kocháme polární září. Další den se stáčíme na západ a směřujeme do Norska. Norské hory jsou divočejší, strmější a bez zimního značení tras. Cestu volíme podle mapy a citu.
Rozhodli jsme se projít údolím, které je protkané nekonečnou spletí potoků a jezer. Budou dostatečně zamrzlé, abychom je mohli překonat, nebo se budeme muset vrátit a ztratíme den a půl cesty? Občas narazíme na sotva patrné stopy psího spřežení, které nám dávají naději, že nás intuice neklame a budeme moci údolím projít. Co když však končí u chaty na břehu jezera, které musíme přejít, než se pustíme dál údolím? Uklidňuji se myšlenkou, že stopy psích tlap vedou jen jedním směrem. S blížícím se západem slunce, ani ne tři kilometry od břehu jezera, se na horizontu objevuje spřežení. Smečka s vyplazenými jazyky ladně táhne saně proti nám. Znamená to, že se budeme muset otočit a vrátit se? S obavou zapřádáme rozhovor s musherem, který nám potvrzuje, že je údolí dobře prostupné, a přidává další tipy na nebezpečná místa, kterým se i za cenu zacházky několika kilometrů máme vyhnout. Jako by z oka vypadl našemu německému příteli Valerymu, který je pastorem s vášní pro polární oblasti. Valery nám pravidelně posílá zprávy, že se za nás modlí. Trochu mi z toho běhá mráz po zádech.
Dále nevyšlapanou cestou
Se soumrakem docházíme ke břehu jezera, kde se krčí poměrně luxusní chatka. Pro nekomerční cestovatele je k dispozici zdarma. Což je nabídka až příliš lákavá na to, abychom se pouštěli do stavění stanu. Světlo svíčky skromně osvětluje místnost s kamny, plynovým vařičem a malou kuchyňskou linkou. Sedíme na židli, teplé jídlo máme položené na stole. Na pohodlných matracích máme připravené naše péřové spacáky. Čeká nás neočekávaně komfortní noc a trocha té fyzické lásky. Jaké štěstí. Po důkladné snídani vyrážíme přes jezero. Máme před sebou náročný úsek. Dva dny obcházení vysokých vrcholů a s bobama nesjízdných sedel. Bezpečnost vykupujeme spoustou kilometrů navíc. Před námi je sestup do Dividalenu. Údolí, které rozděluje národní park Øvre Dividal na dvě části. Dvojčata hor Jerta obcházíme podél východního úbočí a klesáme zamrzlým korytem potoka. Je zde nafoukáno snad metr sněhu. I s lyžemi na nohou se chvílemi boříme po kolena. Stan stavíme v krupicovitém sněhu, kde kotvy drží spíše silou vůle. Naštěstí v noci nefouká a stan drží. Ranní velká potřeba v metru nesoudržného sněhu je dobrodružství hodné podrobných analýz během celého dopoledne. Přímý sestup je nemožný a čeká nás několikakilometrový klesající traverz. Je zde vyšlapaná stezka od lovců. I přesto je to nekonečný očistec. Boby se neustále převrací a najíždějí nám na achilovky. Dnem údolí teče zpola zamrzlá řeka. Chvíli jdeme korytem, chvíli po břehu. Slunce, mráz a vypařující se hladina řeky tvoří neskutečné obrazce. V zákrutu na pravém břehu se objevuje maličká roubenka jak z pohádky. Uvnitř jsou kamna, dvě postele, vařič a maličký stůl. Venku vyskládané dřevo, pila a sekera. Chata je opět volně přístupná. Poslední den a půl jsme se chvílemi brodili po pás ve sněhu a zažili nespočet pádů. Oblečení máme vlhké, hlavu i tělo unavené. A tak, i když je teprve krátce po poledni, se rozhodujeme zůstat. Topíme v kamnech, sušíme věci. Vodu nabíráme z řeky a ohříváme ji na kamnech. Po šesti dnech si dopřáváme koupel v lavoru, která je pro nás luxusnější než všechny wellness světa.
Ráno nám chvíli trvá, než najdeme cestu, kudy bychom mohli začít stoupat na druhé straně údolí. Nakonec nacházíme stopy vedoucí naším směrem. Svah je však natolik strmý, že sundáváme lyže a nasazujeme nesmeky. V noci naštěstí vydatně mrzlo a neboříme se. Je krásný den. Slunce svítí, nefouká a teploty jsou kolem mínus pěti pod nulou. Na sobě máme jen triko. Přecházíme další řeku a noříme se do březového porostu. Orientace je náročnější a doufáme, že neskončíme u nějakého srázu, který by byl pro nás nepřekonatelný. S přibývajícími výškovými metry zakrslé břízy mizí, vracíme se na pravý břeh a stáčíme se směrem, kde tušíme chatu Vuomahytte. U chaty krátce posvačíme a jdeme dál.
Urazíme dalších šest kilometrů a kempujeme na naprosto poetickém místě. Fantastický západ slunce dotváří romantiku okamžiku. Za dnešek jsme ušli dvacet kilometrů, celou cestu víceméně do kopce. Nejsme však unavení. Tělo si přivyklo námaze a hlava se se všemi komplikacemi potýká s lehkostí. Více než týden jsme bez signálu a naše jediné spojení se světem tvoří satelitní komunikátor. Žádné zbytečné rozptylování. Jen stoprocentní soustředění na přítomný okamžik. Víceméně jen činnosti, které jsou nezbytné pro přežití. Jednoduchost bytí. Každodenní rutinu zvládáme beze slov. Každý máme svoji roli, a tu plníme s maximálním nasazením. Společnými silami stavíme stan. Mili uvnitř vybaluje boby, nafukuje karimatky a připravuje spaní. Já mezitím pořádně kotvím stan. Sněhové límce zahazuji jen tehdy, má-li přijít silný vítr. Jinak je necháváme volné, aby lépe cirkuloval vzduch. Po převlečení se do spacího oblečení začínáme vařit. Nekonečné roztápění sněhu. Polévka, hlavní jídlo, čaj a dojíst vše, co jsme nesnědli přes den. Musíme do sebe dostat co nejvíce kalorií, aby nám v noci nebyla zima. Opravit, co je potřeba. Jednou za pár dnů vyčistit vařič a zkontrolovat na mapě trasu zítřejší etapy. Spíme kolem deseti hodin denně. Ráno je vařič opět v plné permanenci. Zabalit věci do nepromokavých vaků, zkontrolovat předpověď počasí a vše pečlivě zabalit do bobů. Zapřáhnout se do postrojů a táhnout. Kilometry krajinou, kde jsme jen my dva. V očích většiny lidí asi nesmyslné pachtění a zcela zbytečné počínání. Pro nás pocit svobody a souznění s přírodou.
Drápeme se do sedla. Studený vítr nám fouká do tváře. Za sedlem nás čeká dlouhý sjezd k jezeru. Pokud bude vyfoukaný na ledové krustě, máme se na co těšit. Na takovém terénu není možné naše backcountry lyže udržet v nějakém rozumném směru a boby by si s námi dělaly, co chtěly. Obzvlášť proto, že tradičně nevyužíváme pevný tažný systém, ale pouze lana. Oboje má své pro a proti. Lana jsou lehčí a případná oprava je jednoduchá. Naproti tomu pevný tažný systém dává vetší manévrovatelnost a boby ve sjezdu nejezdí tam, kam si zrovna usmyslí. Podmínky jsou naštěstí velmi dobré a bez větších problémů se dostáváme na jezero Altevatnet. Jeho zamrzlá hladina je pokryta sastrugi, hřebínky navátého umrzlého sněhu, vysokými i přes 30 centimetrů, přes které musíme vláčet boby dalších osm kilometrů.
Ztracené zásoby
Do Abiska Touriststation, cíle naší první etapy, to máme zhruba dva dny cesty. Před námi je však hradba hor národního parku Rohkunborri. Nejdříve stoupáme hustým lesem, kde je sněhu po pás. Lyže a boby se nám chytají za zakrslé břízy. Naštěstí je tento úsek relativně krátký, brzy se dostáváme do otevřeného terénu a bez větších komplikací stoupáme podél řeky na Lairevaggi údolím, na jehož konci budeme dnes kempovat. Ještě stále jsme se nerozhodli, jakou trasou zítra půjdeme. Budeme následovat letní trail, nebo zvolíme vlastní trasu, která se nám dle mapy zdá schůdnější? Nakonec bůhví proč volíme první variantu a zaděláváme si na jeden z nejtěžších dnů celého čundru. Zledovatělé traverzy a sjezdy, kdy musíme nasadit nesmeky a boby spouštět před sebou, vystřídá hustý les s metrem sypkého sněhu. Ani zde není možné jít na lyžích a boříme se po pás ve sněhu. Více než šest set výškových metrů utrpení. Strmý traverz nad potokem, do kterého jen se štěstím nepadáme, je poslední kapkou našeho psychického i fyzického vyčerpaní. Konečně jsme na jezeře. Do Abiska to máme ještě patnáct kilometrů. Po hodině chůze po jezeře se začíná stmívat. Stavíme stan. V dálce na jezeře se neslyšně mihotají světla skútrů jako majáky civilizace, kterou zítra navštívíme. Náš hovor se točí kolem vidiny zítřejší sprchy a toho, co všechno sníme. Ráno ani nesnídáme a vyrážíme vstříc posledním deseti kilometrům této první etapy. Z Kilpisjarvi jsme za jedenáct dní urazili 190 kilometrů. Tváře máme opálené a ošlehané větrem a vůně prožitého dobrodružství je z nás cítit poměrně intenzivně.
Abisko Touristation tvoří budova hotelu s recepcí a několik menších budov ubytoven s velkými společenskými místnostmi s kuchyní, kde si chceme přebalit zásoby jídla na další část trasy, které jsme si sem poslali z Čech. Na recepci pro nás však mají nepříjemné překvapení. Bedna s naším jídlem nedorazila. Je neděle a my nemáme nejmenší šanci zjistit, kde je. Dopřáváme si dlouhou horkou sprchu, pereme prádlo a jíme všechno nezdravé jídlo, které je k dispozici. Potěšení z tohoto nebývalého luxusu nám však kazí neodbytné myšlenky na ztracenou bednu s jídlem na dalších deset dnů. Ráno vyrážíme do dva kilometry vzdáleného obchodu, který zároveň funguje jako pošta. Jaká to radost, když prodavač najde naši bednu a podává nám ji přes pult. Rychle se vracíme na Touriststation, abychom vše roztřídili a zabalili do bobů. Ještě dnes se chceme vydat do další etapy, která má cíl v Ritsemu.
Z Abiska do Ritsemu
Vyrážíme relativně dlouho po poledni a chceme dojít k Abiskojaure. K chatě docházíme již za tmy. Druhý den se odpojujeme z trasy Kungsleden a míříme na západ. Noc trávíme na chatě Una Allakas, kde si dopřáváme saunu. Další den přecházíme hranice do Norska. Svítí slunce, nefouká a sníh je umrzlý. Každým smýknutím lyží se s radostí noříme hlouběji do divokých norských hor. Není zde žádné značení a lidí jen poskrovnu. Radost z těchto podmínek netrvá dlouho. Cáry mraků na obloze věští změnu počasí, kterou potvrzuje i předpověď. Blíží se silný vítr a mlhy, které naši trasu zahalí na několik dnů do bílé tmy. A my máme před sebou hodně náročný úsek se strmými sjezdy. Rozhodujeme se využít bezpečnostní odbočky, kterou jsme měli dopředu naplánovanou právě pro tento případ, a vrátit se zpět do Švédska. Trasy ve Švédsku jsou skvěle značeny červenými kříži na vysokých tyčích. Švédské hory také nejsou zdaleka tak strmé jako norské a nehrozí tolik krkolomné a nebezpečné sjezdy. Obecně se dá říct, že pokud někdo se zimními výpravami začíná, je Švédsko snazší volbou. Norsko pak zase nabízí intenzivnější syrovější zážitek, který si však člověk musí občas tvrdě vybojovat. A my jsme dost bojovali v první etapě. Tuhle část našeho čundru chceme pojmout více na pohodu. Míříme na chatu Hukejaure, kam bychom měli dorazit zhruba za den a půl a kde se stočíme na jih do Ritsemu. Vítr postupně sílí a viditelnost klesá. Nedokážeme rozpoznat, jestli před námi nejsou skalní zlomy, a některé sjezdy tak musíme absolvovat bez lyží. Jezero Gautelisvatnet přecházíme s maximální opatrností, jelikož máme info, že se na něm nacházejí oblasti s tenkým ledem a slabou vrstvou sněhu. Jako mávnutím kouzelného proutku se s přechodem hranice do Švédska vyjasňuje. Zastavujeme se na jídlo a necháváme se ohromit okolní horskou scenérií jako z jiného světa. Na chatu přicházíme opět za silného větru. Dle předpovědi je to jen předehra zítřejšího nečasu. Jsme šestnáct dní na cestě, každý den v pohybu. Času máme dost, a tak se rozhodujeme pro volný den. Budeme sedět u kamen, sušit věci, pít horkou čokoládu a celkově likvidovat naše zásoby jídla, spát v posteli, psát a probírat další plán cesty. Připravuje dřevo na topení, vodu bereme z vysekané díry v ledu na místním jezeře. Hukejaure je poměrně skromná chata na strategickém místě, takže je zde plno a máme tak možnost nasát informace a zkušenosti od dalších dobrodruhů. Informace, že jedeme z Finska a máme za sebou zhruba 280 kilometrů, vyvolává lehce překvapené reakce. Den odpočinku nám do těla vlévá nové síly a za den a kousek jsme v Ritsemu. Tentokrát bez jakýchkoliv komplikací si přebíráme zásoby jídla na naši poslední etapu a opět pereme prádlo. Máme před sebou přechod národního parku Padjelanta, který v zimním období chodí jen minimum lidí. Po etapě z Abiska do Ritsemu, která je relativně turistická, to bude příjemná změna.
Padjelanta
Za krásného počasí jedeme na lyžích přes zamrzlou hladinu jezera Akkajaure do ústí řeky Vuojatädno. Lesní stezkou pokračujeme podél jejího toku dále na jih. Všude kolem je přes metr jiskřícího sněhu. Stavíme stan a užíváme si absolutní samoty a ticha. Noc je jasná a chladná. Obloha plná hvězd a slabé polární záře. Dneškem končí zimní značení a opět bude jen nás, jakou trasu zvolíme. Není zde ani žádná vyšlapaná stopa, které bychom se mohli držet. Řeka není zcela zamrzlá a musíme traverzovat úbočí hor, což znamená desítky výškových metrů navíc. Třetí den se zvedá silný vítr, který nám vane přímo do tváře. Kukla kolem pusy je mokrá od našeho dechu a nepříjemně namrzá. Lyžařské brýle musíme každou chvíli čistit od námrazy, abychom aspoň na okamžik viděli směr, kterým máme jít. Bílo všude kolem nenabízí příliš záchytných bodů, navigace je velmi obtížná a zabere spoustu času. Je téměř nemožné odhadnout sklon terénu. Klesá nebo stoupá? Jak moc příkře? Netuším. Saně se co chvíli zasekávají, což doprovází nemilosrdné škubnutí bederní páteří. Ne, tohle si fakt neužívám. Situace je tak vyhrocená, že za sebou slyším nadávat Mili. Respektive ve chvíli, každý vzývá všechny lehké děvy světa, Miládka vypouští do větru slova jako himbajs a kurňafix. Většinou mě to rozesměje. Snažím se tomu však nevěnovat pozornost a plně se soustředit na terén kolem nás. Na spaní ve stanu nemáme ani pomyšlení a modlíme se, aby byl na Stáloluoktě otevřený winterraum. A naštěstí je. Plynové topení dáváme na maximum a pomaličku rozmrzáme.
Ráno se vydáváme na jihozápad k norským hranicím. Máme dva dny na to, abychom zdolali zbytek cesty do Sulitjelmy. Vzhledem k profilu trasy nás nečeká nic lehkého. S blížícím se koncem čundru se myšlenky začínají toulat všude možně a je stále těžší se stoprocentně soustředit. Na těle se začínají projevovat nejrůznější bolístky. Poslední den našeho putování nás opět prověřuje na maximum. Všechny nástrahy však zvládáme a z ničeho nic sedíme v teple autobusu a míříme do Bodo, odkud nám letí letadlo do Prahy. Pomaličku nám dochází, že je konec tohohle dobrodružství. To, jak pro nás bylo zásadní, nám však dojde až za pár dní na terase vilky na Sicílii, kde se budeme dávat do kupy a připravovat se na návrat do všednosti běžného dne.
Praktické informace:
- Země: Finsko, Norsko, Švédsko
- Délka: 430 km
- Převýšení: 6 200 m
- Počet dní: 20 až 25
- Začátek: Kilpisjärvi
- Konec: Sulitjelma
- Zásobovací depa: 2 x (Abisko, Ritsem)
- Pro zobrazení přibližné trasy (v zimních podmínkách vede skrze jezera) mrkni na https://mapy.cz/s/fufazegese
Medailonek:
Jirka Lichteneger & Milada Vaňkátová – Páreček českých dobrodruhů a polárníků, který testuje svůj vztah v co nejextrémnějších podmínkách. Za poslední tři roky jsme společně na lyžích, zapřažení v postrojích našich bobů, překonali více než 1 250 km severskou krajinou, povětšinou za polárním kruhem. Jsme také zakladatelé projektu Winter Academy, kde se každý může naučit základům zimních dobrodružství. Více na www.jirkamili.cz
