Tatranský expres – prodloužený víkend v Tatrách

První den

Před odjezdem dávám saunu, aby se mi v nočním vlaku dobře spalo. To úplně nevyšlo a v Tatranskej Lomnici vystupuju z vlaku celej rozbitej. Na záda nahazuju svůj lehoučký třicetilitrový batoh a se snídaní v ruce začínám stoupat na chatu pri Zelenom plese. Vzal jsem jen to nejnutnější. Každý den mě čeká pořádná porce kilometrů a převýšení. Na nohou jen trailové boty. Snad v sedlech nebude příliš sněhu a ledu.

Rychle se vymotám z Lomnice a nabírám výškový metry. Rozlámanost z vlaku nahradil pocit totálního štěstí, že jsem zase v horách. Z lesa kousek ode mě se ozývá řev. Jelen? Medvěd? Nevím, nepoznám to. Nicméně stupňuju tempo a za necelý dvě hodiny jsem na chatě. Dávám polívku a přemítám, jestli jsem to nepřepálil. Určitě ne. Pod Svišťovku to valím v podobném rytmu. V sedle je silný vítr a každý krok stojí poměrně dost úsilí. Míjím Skalnaté pleso a poloběhem se dostávám k Zamkovského chatě. Svačím na sluníčku a rozjímám. Miluju tyhle horský meditace. Občas je skvělý vyrazit sám.

Před sebou mám výstup Malou studenou dolinou na Téryho chatu. Můj oblíbený úsek. Malý hang a zasloužený pivo se dvěma milými Slovenkami. Můj plán, že dneska ještě přeběhnu Priečne sedlo a dojdu až na Zbojnickou chatu, se jim moc nepozdává. Prý se to už nedá stihnout. Slibuju, že když podmínky budou špatný, tak se vrátím a večer společně popijeme nějaký to pivo. V sedle je sníh. Za nesmeky bych se vůbec nezlobil, ale vracet se nebudu. Jsem maximálně soustředěný a opatrný. Nicméně nesmím příliš ztrácet čas, světlo už moc dlouho nebude, a nechci dojít za tmy. Po slezení dolu ze sedla si oddechnu. Chtěl bych běžet, ale je to o zvrtnutí kotníku. I tak se snažím držet maximální tempo.

Závěr cesty na Zbojnickou se mi zdá nekonečný. Zdravíme se s partičkou horalů. Konečně jsem v teple chaty. První pivo do mě jen zasyčí. Že jsou všechny postele obsazené, jsem věděl. Budu spát v hospodě na zemi. Ne že by to bylo v životě poprvé. Přichází partička, se kterou jsem se zdravil pár set metrů nad chatou. Sympaťáci. Dáváme se do řeči. Popíjíme, probíráme naše čundry, vybavení a plány do budoucna. Mám rád tyhle večery na horských chatách, kdy se z cizinců během chvíle stávají přátelé. V deset si rozkládám svůj kutloch pod místním pianem a i přes pokračující veselí v místnosti hned usínám.

Druhý den

Fantastický východ slunce. Na ty mají na Zbojnický patent. Rychlá snídaně, rozloučení se s klukama a po modrý stoupám do sedla Prielom. Opět sníh a led. Kramle a řetězy využívám se vší vervou. Cesta na Polský hřeben je kompletně ve stínu. Těším se do Velické doliny, kde mě zahřeje slunce. Cestu na Sliezsky Dom v podstatě celou sbíhám. Míjím Batizovské pleso. Gerlach a ostatní vrcholy jsou bohužel v mlze. Ze sedla pod Ostrvou mě čeká pět set výškových metrů sestup na Popradské pleso, které vzápětí budu muset nastoupat při výstupu na Rysy (nejvyšší vrchol Polska).

Na Popradském plese jsou nekonečný fronty turistů. Času není nazbyt a tak se rozhoduju, že si oběd dám až na chatě pod Rysmi. Na vrcholu se kochám pět minut a rychle sestupuju do Polska. Musím sejít k Morskiemu oku. Do chaty Schronisko docházím za tmy naprosto utahanej. Večeři zhltnu. Po takovém výkonu je snad každý jídlo nesmírně lahodný. Dávám horkou sprchu, budíka na pátou a chci jít spát. Spánek oddaluje zpětné promítání dnešního fantastickýho dne.

Třetí den

Ráno vyrážím za tmy. Čeká mě 24 kiláků a chci stihnout odpolední vlak zpátky do Prahy. Poprvé v životě půjdu přes polskou část Tater. Dolina pěti polských jezer mě uchvacuje. Příští rok si tady na to musím vyhradit více času, protože Orla Perč slibuje nevšední zážitek. Dneska to však mrskám nejsnazší cestou do sedla Zawrat. Odtud ferratou na Svinicu a dál na Beskyd, odkud mě čeká prudký sestup. Cestu k Tichému potoku sbíhám. Je to pomalu sedm set výškových metrů a já začínám lehce cítit stehna a pravý koleno. U potoka poetika tohohle čundru končí a dál mě čeká úmorných 10 km po asfaltu do Podbanské. Rychle zaháním negativní myšlenky. Beztak s tím nic nenadělám a nijak zkrátit se to nedá. V Podbanské chytám stopa přímo na vlakové nádraží do Liptovského Mikuláše. Vlak je víceméně vyprodaný a musím koupit nekřesťansky drahou první třídu.

Hovím si v kožený sedačce a usrkávám horký kafe. Jsem utahanej, nohy mě bolí, ale duše překypuje štěstím. Tatry jsou nádherný, obzvlášť když má člověk kliku na počasí jako já. U srdce mě navíc hřeje i to, že jsem si dal poměrně slušný sportovní výkon.

Na cestě je poměrně velká škála možností, kde se najíst a ubytovat. Hned na začátku trasy v Tatranskej Lomnici (např. Apartmán LILU, nebo Chalet Nova Lesna Mountain View). Dále je po cestě Zbrojnická chata (kde můžete spát první noc) a následně chata Staré Schronisko.

Do Tatranské Lomnice se dostanete vlakem.

Přímo ve vesnici Podbanské vlak není, nejblíže se nachází vlaková stanice ve městě Liptovský Mikuláš (je to cca 30km, takže doporučujeme jet autobusem).

• 1. den – Tatranská Lomnica – Zbojnická chata
• 2. den Zbrojnická chata – chata Staré Schronisko
• 3. chata Staré Schronisko – Podbanské

Přečtěte si také popis blízkého přechodu Orlí Stezky a výstupu na Gerlachovský Štít.