pokud jsem někdy viděl tažnou soupravu v akci, tak bylo kolo dítěte vždycky nějak vykloněné a malý jezdec seděl na kole zlomený, aby ten úhel kompenzoval, připadlo mi to dost nepohodlné. když jsme začli s dětma jezdit, tak jsme se jednoduše přizpůsobili a volili takovou délku a náročnost trasy, aby to zvládly /s patřičnými zastávkami/ sami, neměli jsme potřebu překonávat nějaké „rekordy“ v ujeté vzdálenosti, za mě – ne tyči!