Jelikož jsem zapomnětlivý jednou z nejčastěji zapomínaných…

Jelikož jsem zapomnětlivý jednou z nejčastěji zapomínaných věcí je u mně busola, na svých výletech používám nejčastěji sluníčka, v noci hvězd. Dá se tak navigovat velmi přesně i v překvapivě nepřívětivých pozorovacích podmínkách a stačí k tomu znalosti zeměpisu a astronomie ze ZŠ. Při pár dalších elementárních fyzikálních znalostech navíc a nějakém úhloměru (např. ciferník hodinek) dosáhneš přesnost kolem 5 stupňů, což je mimochodem hodnota deklinace v ČR. A když budeš znát pár souhvězdí navíc, nezaskočí tě v noci ani výhled částečně zakrytý stromy či mraky. Skoro námět na článek, co?
K těm buzolám: z dob běhání orienťáku mám dvě Silvy a jednu kapsli (jen tu nádobku s kapalinou a střelkou) od soudruhů z NDR. Pokud někoho zajímá, co je v nádobce, tak podle smradu v Suuntu let osmdesátých býval petrolej:-/ V členitém terénu Evropy či světových hor stejně rovně nepůjdeš nikdy víc jak pár stovek metrů, takže stačí i to sluníčko. Limitujícím faktorem není vybavenost buzoly, ale lidský faktor (jdu na sever… a jdu na jih;-)
Ještě pár myšlenek k článku a tvým dalším otázkám:
1. Funkci zrcátka jsem nikdy moc nepochopil, nastavím zmizimut, pak zorientuju buzolu, vyberu objekt a jdu. Zelený mozek, který nás to učil na branném cvičení, nechápal, že když to naměřím na nezorintované mapě, dosáhnu stejný výsledek jako on na zorientované:-))) Zrcátko má smysl pro signalizaci trosečníka, to jo.
2. Bublina v kapsli – má povrchové napětí, tento povrch může vždy vychylovat střelku. Při práci je nutno lehce(!) naklonit buzolu tak, aby bublina odjela někam, kde do střelky nebude strkat.
3. Měřítka na 1:50, 1:25 je zbytečnost, na padesátce je kilometr 2cm, na stovce 4cm. Dělit snad umíš. Taky je dobrý vědět, jak daleko jsou od sebe ty čáry tzv. kilometrové sítě na dnešních mapách;-) Na orienťácké (zpravidla 1:15000, 1cm~150m) jsou zase „poledníky“ po půl kilometru. Takže bez spešl měřítek se snadno obejdeš. Leda bys v americe dostal mapu s tím, že 1 palec ~ tři míle, to by Evropan jejich měřítko užil:-)
4. Neprůhlednou buzolu bych asi nepřežil, když si na mapě dáš hranu buzoly k ose pochodu, zakryješ si půlku okolí cesty:-(
5. Sklonoměr bych fakt oželel. Když lezu do kopce jako prase, vím že je to kopec jako prase;-)
6. Lupa se hodí v horských oblastech k mapě menšího měřítka. Zpravidla je to zmenšenina velkého mapového podkladu (neplatí pro Rusko, tam jsou velké mapové podklady tak tajné, že je nesmí vidět ani jejich tvůrci;-) a lupa napomůže odhalení detailů ve tvarech kopců a skal, když zoufale hledáš, u kterého šutru asi stojíš. Precizní mapy, kde by se lupa občas hodila jsou Landskarte der Schweiz. Proslavený plán Vysokých Tater od mého jmenovce a velkého vzoru Joe Hlaváčka z roku 1967, dosud nejpodrobnější mapa VT, po tisícím kopírování obsahuje značně nečitelná místa, lupa pomůže i ostřížímu zraku.
Na závěr musím poznamenat, že tyto postřehy a požadavky jsou ovlivněny mým poněkud specifickým používáním mapy a buzoly, deset let orienťáků se podepsalo;-)
PS: A trochu OT k tomu vojákovi: dalším úkolem byl odhad vzdálenosti, prý „jak je daleko od nás k značce STOP?“ „65 metrů“ „Úplně přesně, to máš tak dobrý odhad nebo to bylo štěstí?“ „No u značky STOP je čára CÍL a tady 5m před náma je čára 60m START“.
Prostě při orientaci v terénu je nejdůležitější všímavost a uvažování, slepé nastavím-zaměřím-jdu-dokud-nepojdu je nejlepší způsob, jak se nečekaně pořádně projít zcela neznámou krajinou;-)
PPS: A nejvíc ho dorazil můj názor, že v případě jaderného výbuchu jsou pláštěnky a pytlíky zcela nanic, pokud byl výbuch poblíž, stihnu maximálně zpověď, abych neumřel v hříchu. Pokud byl dál, nezdržovat se ani minutu a mazat stovky nebo lépe tisíce kilometrů pryč, nejlépe na západ;-)))