Radoslav “Radar” Groh: K horám je třeba přistupovat s nejvyšší možnou pokorou, přeci jen se jedná o království živlu, nad nímž nikdo z lidí nevládne.

Ovlivnily tvou životní cestu naše, v porovnání se světem malé hřebeny Krkonoš? Zdá se totiž, že sport a vztah k horám ti pulzuje v žilách.

Rozhodně. Od dětství jsem zbožňoval atletiku, kdy se mi mateřským oddílem stal TJ Dvůr Králové. Okolo třináctého roku jsme se pak celá rodina přesunula do Vrchlabí, a Krkonoše jsem měl tudíž doslova na dosah ruky. Jelikož jsem se tam přímo nenarodil, nebral jsem to jako standard, ale spíš „za odměnu“ a o to více jsem si času stráveného v horách vážil a užíval.

Díky členství v TJ SVS jsem přičichl k běžeckému lyžování. Tehdy mě mimo jiné trénovala horolezecká legenda Honza Červinka, který mi byl vzorem svými výpravami do Himálaje a Hindúkuše. Narozdíl od mých sourozenců jsem ale do vínku běžkování nedostal, a tak jsem zůstával po dlouhou dobu věrný hlavně atletice a v zimě potom skialpinismu, který byl tehdy u nás ještě v plenkách. 

Sportovní zázemí však tvořily nejen Krkonoše a oddíly TJ, ale taky mí rodiče. Maminka byla trenérka a táta zase dobrovolný člen horské služby. Oba měli silný vztah ke sportu i k horám, a tak jsme trávili hodně času venku.

Kdy jsi začal s výkonnostním sportem a závody? Vzpomeneš si na svou první výhru?

Sportu jsem se systematicky začal věnovat na druhém stupni základní školy. Začátky to byly pozvolné, jezdili jsme po závodech v okolí a bylo to moc príma. Přesunem do Vrchlabí se má záliba v závodech a potažmo ve vyhrávání ještě více prohloubila. Byl jsem zařazen do reprezentačního výběru v atletice, stejně tak ve skialpinismu. Začátky mého výkonnostního sportu se tedy udály opět na úpatí Krkonoš. 

První výhru si pamatuji dobře, bylo to v září na přespoláku Okolo Petruškových vrchů ve Vysokém nad Jizerou. Do té doby se mi do čelních pozic nedařilo „proběhat“, tentokrát jsem však stál na stupních a jako výhru jsem dostal zelenou aktovku, se kterou jsem pak ve škole machroval. Byl to báječný pocit smysluplnosti, který jsem si chtěl co nejdříve zopakovat.

Z atletického oválu ses přesunul běhat do hor. Co bylo lákadlem pro takovou změnu?

Atletika je dle mého ten nekrásnější sport na světě, ale jako taková si od sportovce žádá absolutní nasazení a koncentraci. Já měl ale blízko i k jinému pohybu, například právě skialpinismu. Postupně jsem zjistil, že dělení energie a tréninku mezi vícero sportů na vrcholové úrovni je nereálné. Bodem zlomu navíc pak byla přelomená noha na mistrovství České republiky. Od té doby jsem se začal více věnovat skialpinismu a běhání v horách, což považuji za zcela nejsvobodnější pohyb. Běh obecně je pro mě stále sport číslo jedna. 

Širší veřejnost tě díky tvým nedávným aktivitám zná především jako horolezce ve vysokých horách, předcházely tomu však úspěšné skialpinistické roky. Jaké byly tvé začátky skialpinismu?

V kontextu skialpového boomu posledních let jsem vlastně už docela pamětník (smích). Se skialpy jsem začal někdy v roce 2004, čímž se mi zároveň otevřela vstupní brána do světa vysokých hor. Tento tehdy neobvyklý sport jsem měl šanci odkoukat právě díky tomu, že táta byl členem HS a skialpy a věci okolo fasoval. S bráchou jsme si je půjčovali, vše nám ale bylo velké. První vlastní vybavení jsme měli od nebožtíka pana Hamáčka, profesionálního psovoda z horské služby. Další směřování pak už určoval oddíl v Janských Lázních pod vedením Štěpána Pleskače, který se mě ujal. Zajistil mi profesionální závodní vybavení a zároveň příležitosti, za což jsem všem, kteří mi pomohli, do dneška moc vděčný. I díky tomu se mi podařilo několik pěkných výsledků u nás i ve světě. Na své skialpové začátky moc rád vzpomínám, jezdili jsme po horách, závodili na světových pohárech a mistrovstvích světa a hodně času trávili na soustředěních. 

Závodní skialpinismus tehdy a teď mi trochu přijdou jako dva různé sporty. Na vrcholu mé kariéry to byla éra, kdy se vše skokově vyvíjelo a do výsledkových tabulek se to zásadně propisovalo. Naopak dnes jsme dosáhli jakési pomyslné vývojové hranice, což je dané také pravidly – například lyže už nemůžou být lehčí, boty mají nějaké přesně dané certifikační parametry atd. Zároveň se změnila forma závodů. Závodní tratě byly o něco těžší než jsou nyní, měly stále jakousi esenci alpinismu, hodně se jezdilo do Tater a do Alp. Celkově byly náročnější, bohužel se mnohdy neobešly bez zranění a lavinových incidentů. V dnešní době však panuje snaha vytvářet závody přívětivější pro širokou veřejnost, na kterých je bezpečnost účastníků hlavní prioritou.

U sportu se skluznicí ještě chvíli zůstaneme. Jaký byl výstup a sjezd pákistánské sedmitisícovky Spantik na lyžích? 

Lyžování v horách mě moc baví, takže obdobnou výpravu, která v tomto případě sloužila i jako aklimatizační před výstupem na Muču Kiš, jsem chtěl podniknout už delší dobu. Tahle se nám s Pavlem Bémem nakonec opravdu povedla. Vzhůru jsme po celou dobu stoupali na skialpech, až na jednu strmější pasáž u vrcholu, a dolů jsme si užili krásný několikahodinový sjezd až do základního tábora. 

Ačkoliv Pákistán na první pohled nepatří mezi nejatraktivnější lyžařské destinace, je to jedno z mála míst na Zemi, kde si člověk může užít skialpový výlet nad kótou sedmi tisíc metrů. Spantik bych doporučil zkušeným skialpinistům, kteří už mají po Evropě leccos sježděno a chtěli by své limity posouvat výše. Pro plnění obdobných ambicí je to ideální cíl. I přesto, že se jedná spíše o bezpečnou horu, je potřeba počítat s případnými riziky. Ať už s možností tvorby ledovcových trhlin, nebo s tím, že sníh je ve vyšších polohách tvrdý a umlácený větrem, až v nižších polohách je terén vstřícnější.

Okolí Spantiku je navíc zajímavé už jen proto, že se nachází v údolí Arandu, kde se v roce 2006 nejvýznamnější česká horolezkyně Dina Štěrbová rozhodla vybudovat zdravotnické středisko. Díky obrovskému nasazení Diny, jejích přátel, ale především i místních obyvatel vznikla nemocnice, která zcela zásadně přispěla ke zkvalitnění života obyvatel celého regionu.

Nalákal tě Radar k absolvování Spantiku na skialpech? Přečti si jeho článek s dalšími informacemi – https://www.hudy.cz/sedmtisic-metru-skialpove-radosti

Teď už zabrouzdáme k tvým dalším aktivitám. V roce 2016 jsi byl součástí první české zimní expedice, která dosáhla vrcholu patagonského Fitz Roye (3 405 m n. m.). Byl to tvůj první velký počin v tomto směru?

O lezení v Patagonii jsem snil od chvíle, kdy jsem poprvé přečetl legendární knihu Ze života horolezce od Miroslava Šmída. Kochat se okolím ze špičky Fitz Roye byl pro mě vyloženě přelomový moment. Ačkoliv se jedná o vrchol vysoký méně než čtyři tisíce metrů, je to hora, která lezce prověří po všech stránkách. Je lezecky, technicky i nestabilním počasím, zejména v zimním období, velmi náročná. Během výstupu se střídají ledové pasáže s těžkým skalním lezením. Patagonskou specialitou jsou navíc sněhem pokryté vertikální skalní stěny, které výstup značně komplikují. Podmínky se zkrátka musí sejít v ideálním nastavení, a to včetně štěstí, aby člověk vůbec mohl mít šanci na úspěch. Pro mě bylo určující, že mým parťákem byl jeden z nejlepších horolezců Jindřich Hudeček. Celý výstup se odehrával v jeho režii a já jsem tam mohl být v roli takového podržtašky (smích) a mnohé okoukávat. Jindra na Fitz Roy lezl již podruhé, což pro nás byla značná výhoda, především v orientaci.

K uctění památky československých horolezců, které v roce 1970 v Peru smetla lavina, jsi s Márou Holečkem podnikl prvovýstup východní stěnou na Huandoy Norte (6 395 m n. m.), který jste pojmenovali BOYS 1970. Proč ses rozhodl jít ve šlépějích této výpravy? 

Nešťastná událost našich horolezců, kteří v roce 1970 zahynuli pod Huascaranem, je pro mě velmi silná až řekněme osobní. Povětšinou to byli kluci od nás z Jizerských hor, Ráje, Krkonoš i Adršpachu. Celá má rodina i přátelé jsou běžci na lyžích, čímž se dostáváme k tomu, že ikonický běžkařský závod Jizerská padesátka je zároveň i memoriálem Expedice Peru 1970. Historii této nedokončené výpravy jsem tedy moc dobře znal a v mém okolí silně rezonovala. Navíc lezu rád ve Skaláku, kde je odkaz těchto borců stále živý prostřednictvím jejich vytvořených lezeckých cest. Příležitost navázat tam, kde byl jejich příběh přetržen, pro mě mělo hluboký význam. Důležitým cílem byla i samotná příprava filmového materiálu pro plánovaný dokument k 50. výročí této tragédie. 

„Trvá okouzlení, zvoní karabina o kruh, zní smích. Postůj a zavzpomínej, neboť to největší mezi horolezci je přátelství.“ – hlásá nápis na pamětní desce na počest československé výpravy.

Rád říkáš, že „Hora není soupeř“ a to i přesto, že na vrcholu Baruntse 7 162 m n. m. (2021) jsi byl spolu s Márou Holečkem uvězněn kvůli počasí na několik dní a při aklimatizaci na Cholatse 6 440 m n. m. (2023) jsi přišel o přítele Jana Rosu. Jak si udržuješ v těžkých chvílích tuto filozofii a jak pracuješ před expedicemi se svou psychikou?

Pod horu se snažím přicházet silný, dobře organizovaný a vnitřně vyrovnaný, ale především pokorný. Horu nelze porazit, je třeba hrát podle jejích pravidel, do banku vsadit vše a pak jen doufat ve šťastnou kartu. Na práci se svou psychikou nemám konkrétní návod, nicméně odolnost lze dle mého temperovat lezením na našem českém písku. Horolezci, jejichž výkony mi imponovaly, byli a jsou špičkoví pískaři. Zároveň ale každá další expedice tě sama o sobě zocelí a „ostrouhá“.

Když už jsi zmiňoval Hrubici, máš v lezení na písku také nějaké ambice?

Nikterak opulentní, ale mám políčeno na několik pěkných přelezů. Líbí se mi, když v sobě cesta kombinuje výzvy sportovní i morálové. Baví mě trávit čas ve skalách. Je to kombinace romantiky, dobrodružství, adrenalinu, výkonu. Skutečnost, že žiju v Krkonoších a pracuji u Děčína, ze mě dělá takového lezeckého promiskuitu. Lezu v Labáku, na Hrubici, v Ádru. Nikde nejsem domácí, ale ujíždím si na tom, že prostě můžu, není to o číslech, ale především o té jízdě. Po návratu z Pákistánu jsem si užil fenomenální skalní léto a taky jsem rád, že jsem mohl pomoci Gutovi a Hejtmošovi dodrcnout pár letitých projektů na Věžáku.

Loni ses pokoušel o odškrtnutí nejvyšší nezlezené (povolené) hory – Muču Kiš (7 453 m n. m.). U nezdaru jsi ale nezůstal a v nové sestavě jste provedli další pokus, tentokrát úspěšný! V červenci letošního roku jste stáli na vrcholu Muču Kiš. Čím to, že hora tak dlouho odolávala výstupům lezců, a proč ses rozhodl tam vrátit?

O stanutí na vrcholu této panenské hory usilovalo v uplynulých letech více než 20 expedic silných alpinistických družstev. Dle mého je to kombinací vysoké nadmořské výšky, strmých ledových stěn, nevlídného počasí, které ti nedovolí horu příliš dlouho okupovat, plus obrovská vzdálenost mezi základním táborem a vrcholem. V našem případě u prvního pokusu byl problém s rychlostí a aklimatizací u některých členů výpravy. 

V hlavě mi to zůstalo jako neuzavřená kapitola. Z toho důvodu jsem do týmu angažoval ony dva krkonošské zázraky. Se Zdeňkem Hákem a Jaroslavem Bánským jsme původně pokukovali po něčem v Afghánistánu, plán se nám ale nějak nedařilo vytvořit, a proto jsem je nakonec začal lákat na Muču Kiš. Bylo velmi praktické, že jsem už měl z předchozí zkušenosti neuvěřitelné know-how, co se předtím pokazilo, co se udělalo dobře, a to nám hodně pomohlo.

V čem jsou rozdílné tvé lezecké expedice na vrcholy Patagonie oproti horolezeckým výstupům v Himaláji?

Když bych porovnal třeba výstup na Fitz Roy (2016) a Nanga Parbat (2018), obě hory jsou fascinující a pro mě je čest, že jsem v jejich stěnách mohl pokoušet štěstí. Nanga Parbat je náročná svou výškou, nevyzpytatelností a délkou celého výstupu, Fitz Roy je nižší, neřeší se aklimatizace, zato lezení je zde technicky zásadně obtížnější a počasí zdivočelé. Patagonie a Karákóram jsou dva rozdílné světy. Když to pak porovnám čistě subjektivně, vyhovuje mi víc pohyb ve vysokých horách, protože v nich více zúročím svou fyzickou připravenost a zároveň, musím zaťukat, nemám problém s adaptací na vysokou nadmořskou výšku.

Podle čeho si vybíráš, kam pojedeš příště? A jakým směrem chceš posouvat své lezecké a horolezecké výstupy?

To jsou většinou velké polemiky a nad výběrem cíle výpravy trávím hodně času. Musí to pro mě být opravdová výzva, jít do něčeho jen tak napůl nepřichází v úvahu. Chce to příběh a chce to zápletku! V hlavě nosím nespočet snů o budoucích výstupech. Snad se brzy vrátím do Patagonie i Pákistánu. Velké plány mám ale i v Tatrách a na Věžáku. Hodně záleží, na čem se domluvím s parťáky. Určitě chci usilovat o další pěkné prvovýstupy a třeba i panenské vrcholy napříč horami světa.

Radoslav Groh:

Reprezentant v horolezectví, horský vůdce UIAGM, člen krkonošské horské služby a realizátor významných prvovýstupů napříč světovými pohořími. Poslední úspěšnou expedicí se spolu s Honzou Hákem a Jaroslavem Bánským zapsali do historie jako první horolezci, kteří vystoupali na nejvyšší nezlezenou (povolenou) horu – Muču Kiš (7 453 m n. m.).