Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

Zoperuj se a přežij – ukázka z knihy Příběhy skutečné odvahy + SOUTĚŽ

Zoperuj se a přežij – ukázka z knihy Příběhy skutečné odvahy + SOUTĚŽ

Světově známý dobrodruh, celým jménem Edward Michael Bear Grylls vydal knihu Příběhy skutečné odvahy, ve které posbíral příběhy hrdinů, jež ovlivnili jeho život a nadále jej inspirují. Nad strhujícími příběhy se mnohdy čtenáři tají dech – jeden takový si můžete hned přečíst. Jedná se o zpověď Arona Ralstona, který nešťastně uvízl v horách Severní Ameriky. Příběh s názvem Zoperuj se a přežij byl motivem pro film 172 hodin.



Národní park Canyonlands, Utah, 26. dubna 2003.

Prašné, písečné kaňony jsou vyprahlé jako troud. Otevřenou krajinu v délce 160 kilometrů bičuje prudký vítr. Proti němu supí osamělý osmadvacetiletý muž na horském kole. Je to boj, šlape do pedálů, co mu síly stačí.

Na sobě má cyklistickou výstroj a na zádech těžký batoh. Uvnitř veze všechno, co bude potřebovat ke slaňování hlubokých, zrádných kaňonů v tomto odlehlém koutě Severní Ameriky. Lana, karabiny, jisticí pomůcky, univerzální kapesní nástroj se dvěma čepelemi a kleště.

Poslední věc snad ještě nikdy použít nemusel, ale jistota je jistota.

V pitném vaku camelbak má tři litry vody, další litr v cyklistické láhvi a dost jídla na tento den. Tak dlouho má totiž trvat jeho malá výprava do sopečné pouště v Utahu. Jeden den.

Aron odstavuje kolo – vyzvedne si ho později – a vyráží naněkolikahodinový výšlap k hlavnímu cíli své túry, kterému se říká Big Drop. Je to dvacetimetrový sráz, po němž se dá slanit až na dno zvětralého kaňonu.

Napřed se však musí spustit úzkou štěrbinou. Procvičí si skalní lezení a v jednom bodě se musí protlačit klaustrofobním úsekem, kde od sebe stěny dělí jen 45 centimetrů.

Ale to je v pořádku. Aron je zkušený kaňonář. Zvládne to bez problémů sólově.

Nyní je to všechno na něm. Konečně se vymanil ze zaběhnutých kolejí všedního života. Je tady, v opuštěné části světa. Ani žádnému ze svých přátel neřekl, kam jel. Je takříkajíc odpojený.

Spousta lidí to má ráda. Tam venku, když jste obklopeni pustou, ale nádhernou pouštní krajinou s červeným prachem a hlubokými kaňony, cítíte nepopsatelný klid a mír. Co se však stane, když se něco pokazí a potřebujete pomoc druhých? To měl Aron Ralston právě zjistit. Do všech důsledků. Už jsem vám to říkal: přežití se s krásou příliš neslučuje. Pokud máte slabší žaludek, teď hned přestaňte číst!

Bear Grylls *1974

Světově známý dobrodruh narozený v Anglii sloužil několik let u britských speciálních vzdušných jednotek (SAS). Bohužel si při seskoku padákem v Jižní Africe zlomil tři obratle a musel armádu opustit.

 

Po vyléčení zranění si splnil velký sen a vylezl na Mt. Ama Dablan a Mt. Everest, kde při sestupu skoro zemřel. To Beara však ani trochu neodradilo od dalších adrenalinových expedic, jako jsou přelet Mt. Everestu padákem nebo přeplutí Severoatlantického oceánu v nafukovacím člunu.

 

Do podvědomí široké veřejnosti mu pomohl až pořad Ultimate Survival (Boj o přežití), kde zužitkovává své dovednosti z dob služby u armády a populárním způsobem radí, jak bychom se měli v zachovat v nejrůznějších krizových situacích.

 

Napsal řadu knih a spolupracuje při tvorbě mnoha dokumentárních pořadů.

Na kraji štěrbiny si Aron připraví výstroj. Lana, jisticí potřeby, postroj, víceúčelový nástroj a láhev vody. Na hlavu si nasadí čelovou lampu – velmi důležitou pomůcku, s níž může prohlížet všechny pukliny ve skále. Než do nich vloží ruku, musí mít jistotu, že se tam neskrývají hadi a štíři. Uštknutí není nikdy příjemné, a co teprve při sólovém slaňování.

Aron se spouští do kaňonu stále hlouběji, ale žádné hady dneska nevidí. Vše probíhá bez problémů. Na některých místech uplatňuje techniku komínového lezení – když slézáte úzkou mezerou mezi dvěma skalními stěnami, přitisknete tělo k jedné stěně,nohy ke druhé a pak se pomalu spouštíte dolů, jako kdybyste sestupovali komínem.

Dostává se k římse. Těsně pod ní je mezi dvěma svislými stěnami pevně vklíněný velký balvan. Dva a půl metru pod balvanemje už dno kaňonu. Pokud se Aronovi podaří dostoupnout na kámen, měl by se z něj spustit dolů a pak už tu krátkou vzdálenostna zem seskočit.

Komínem míří dolů k balvanu. Než na něj stoupne plnou vahou, kopnutím se přesvědčí, zda není uvolněný.Kámen se ani nehne.

Spouští se na něj. Malinko se zaviklá, ale zdá se pevný. Aron se opatrnými pohyby chytá balvanu a spouští se přes okraj.

Vtom se kámen zatížený jeho vahou sesmekne. To je zlé. Aron se okamžitě pouští a raději padá.

Vystrčí pravou ruku – je to reflexivní ochrana, aby mu balvan nespadl na hlavu. Jenomže kámen se odrazí od jedné stěny a s hrozivým zaduněním mu přirazí pravou ruku k protější stěně. Drží tam, ani senehne. Ticho. Slyší jen zběsilý tlukot vlastního srdce a svůj přerývaný,panický dech. Pak udeří bolest – hluboká a spalující. Jako by mu rukou projížděly žhavé blesky, nutí ho křičet. Aron však i pod nápory strašné bolesti ví, co má dělat, dokud mu v krvi proudí adrenalin: musí zkusit pohnout balvanem. Chytne ho levou rukou a vší silou škubne. Kámen se o kousíček posune. Potom se ztěžka, s drhnutím sesune na jeho pravou paži. Další zášleh pronikavé bolesti. Potom všechno ztichne – a znehybní.

Aron se potí ostošest. Na jeho místě by se potil každý. Potřebuje vodu, ale pitný vak je prázdný. V batohu na zádech má litr vody,ovšem jeho popruh vede přes pravé rameno. Aby se k láhvi dostal, musí za velkého kroucení protáhnout hlavu mezi popruhy. Potom instinktivně spolkne několik pořádných doušků. Chyba. Právě vypil třetinu své zbylé vody, a přitom vůbec neví, jak dlouho tam bude. Bez vody v žáru pouště ho čeká do tří dnů smrt. Když bude mít štěstí. Aron se nyní soustředí na ruku. Už začíná mrtvět. Vidí pravýpalec, který mezitím zešedl. Kosti podle jeho mínění zlomené nejsou, ale měkká tkáň je potrhaná a rozmačkaná. A hlavně je ruka pevně uvíznutá mezi balvanem a skalní stěnou. Snaží se na to dívat pozitivně. Aspoň nekrvácí. Pár fleků odkrve vidí sice na skalách, o něž si při pádu rozedřel kůži. Ale z rozdrcené pravé ruky mu krev neteče. Volnou rukou vytáhne multifunkční nástroj a otevře větší ze dvou čepelí. Třeba se mu podaří kámen odsekat a končetinu uvolnit. Zkouší to usilovně, ale hornina je příliš tvrdá.

Odpoledne se pomalu vleče. Aron použije pilník a vrazí ho do tenoučké pukliny na kameni. Vysype se trocha prášku a pilník seotupí. Jinak tím ničeho nedocílí. Snaží se nemyslet na tvrdou pravdu, že uvízl v pasti. A také se snaží nemyslet na drsnou skutečnost. Pokud ho nikdo nepřijde zachránit, bude mít jen jednu možnost: uříznout si pravou ruku. K tomu však určitě nedojde. Přichází noc. Aron pořád seká do kamene. Kousek odlétne. Ale je to k vzteku – jen malý, bezvýznamný kousek. Ruka pořád drží pevně na místě. Teplota klesá. Aron vyprázdní batoh a souká si ho přes hlavu zpátky. Noci v poušti bývají studené. Batoh ho aspoň trochu zahřeje.O půl druhé si Aron dovolí další doušek drahocenné vody. Osvěží ho, ale je čím dál víc vyčerpaný. Vždyť tam stojí už víc než dvanáct hodin. Hrozí, že se pod ním podlomí kolena.

Pokoušíte-li se přežít, musíte občas improvizovat. Aron se nasouká do postroje a ze své lezecké výstroje si vyrobí provizorní kotvicí hák, který hodí na laně vzhůru. Zasekne se do skal a vznikne tak jakási houpačka, jež odlehčí váhu spočívající na jeho nohou. Úleva však netrvá dlouho. Postroj se začne zařezávat a přerušuje přívod krve do nohou. Musí se znovu postavit. Noc z něj vysává všechno teplo. Vyčerpaný Aron se konečně dočká rána. Na prochladlé kůži cítí slunce a dál seká do kamene. Přitom si však nemyslí, že bude mít dost času prosekat se skrz, než si pro něj přijde smrt. Jenomže alternativní řešení je tak strašné, že na něj nechce ani pomyslet.

Druhý den v kaňonu. Denní žár sílí. Aron už není prochladlý, teď pro změnu jen hoří.

Zkouší vyrobit provizorní páku ze své výstroje, aby kámen zvedl. Neúspěšně. Najednou se mu zdá, že někde zaslechl lezce, a začne volato pomoc. Je to však jen divoké zvíře, které se prohnalo kaňonem. Bylo by snadné poddat se v takové situaci zoufalství. To však Aron odmítá. Raději obrací své myšlenky k hrůzostrašné druhé možnosti – amputaci vlastní ruky. Pro nikoho by to nebyla zábavná vyhlídka. Aron okamžitě vidí všechny problémy s tím spojené. Bude potřebovat nějaké škrtidlo, aby zastavil proud krve, tedy pokud se osvobodí. Improvizuje s kusem síťoviny a karabinou a kroucením látku utáhne těsně pod loktem. Avšak výsledek mu nepřipadá dostatečně těsný, aby krev spolehlivě zadržel. Navíc předbíhá. Pomocí nožíků se možná prořeže masem, ale bude potřebovat něco jako pilku, aby přeřízl kosti v předloktí. Ale nic takového nemá. I kdyby tuhle monstrózní operaci zvládl, pořád ho ještě čeká slanění Big Dropu a potom třináctikilometrová túra ke kolu. Něco takového je nemožné. Jakmile si to uvědomí, jeho odhodlání upadá. Zemře tady. V batohu má videokameru. Vytáhne ji, zapne a začne se nahrávat.  Loučí se s mámou a tátou, vysvětluje, co se mu stalo, a nazávěr dodává, že je oba miluje. Potom se usadí a soustředí se na to, aby zůstal naživu.

Třetí den v kaňonu se Aron modlí. Prosí Boha o vedení, zatímcoho obletují roje moskytů a vysávají mu krev. Nevypadá to však, že jeho modlitba bude za dané situace vyslyšena. Den se trýznivě vleče a nastává další noc. Teplota znovu klesá. Aron se prudce klepe zimou a jektá zuby. Když si povolí doušek vody, musí odolat nutkání dopít celý zbytek. A do kamene nyní seká už jen proto, aby se zahřál pohybem naděje, že s ním pohne, ho dávno opustila.

Aaron Ralston – hrdina tohoto příběhuAaron Ralston – hrdina tohoto příběhu

V sedm ráno si spočítá, že je tam uvězněný už čtyřicet hodin. Opět začne přemýšlet o amputaci. Jeho pitný vak je izolovaný neoprenovým návlekem. Sundá ho a pomocí levé ruky utáhne neopren těsně pod loktem. Jeho pravé předloktí zbledne jako křída. Tohle by už mohlo být účinné škrtidlo. Pak vezme multifunkční nástroj a otevře jeden z nožů. Čepelísi opatrně přejede po předloktí. Nic se nestane. Je tak tupá, že ani neprořízne kůži. Prozatím to vzdává. Chce se mu močit a tak vykoná potřebu pod sebe, na dno kaňonu. Později odpoledne se nutkání dostaví znovu. Aron si uvědomí, že by vzácnou tekutinou neměl plýtvat. Vymočí se tedy do pitného vaku. Oproti ranní moči tahle víc páchne a je koncentrovanější, ale co se dá dělat. Během několika příštích hodin se moč rozvrství: nahoře plave zlatá tekutina, dole hustá břečka. O půlnoci ji poprvé ochutná. Je studená a hořká. Snad ji dokáže strávit, až mu dojde voda. Což se stane brzy – v láhvi mu zbývá už jen pár doušků.

Noc ubíhá trýznivě pomalu. Druhý den ráno se Aron znovu chopí víceúčelového nástroje. Čepel sice kůži neprořízne, ale pomocí špičky by do ní mohl udělat díru. Ještě než si uvědomil, co ho to popadlo, zabodl hrot nože hlubokodo předloktí. Čepel mu teď kolmo trčí z ruky. Nebolí to tolik, jak myslel. Cítí její ostří na kosti uprostřed své ruky. Pomalu vytáhne nůž ven. Ani to moc nekrvácí – přívod krve se mu podařilo přerušit. Pod kůží spatří žlutou vrstvu tuku. Opět vloží čepel do rány a zaťuká s ní do kosti. Vibrace se šíří rukou nahoru a dolů. Bolest. A ten pocit mu potvrdí, co už stejně ví. Nemůže řezat do své kosti, nervů a šlach. To prostě nejde. Povolí si další soušek vody. Tím láhev vyprázdní.

V poledne čtvrtého dne se Aron opět modlí. Tentokrát neprosí o vedení, ale trpělivost při čekání na smrt.

Vyhrajte knihu Příbehy skutečné odvahy!

Máte podobně napínavý příběh nebo zážitek se šťastným koncem, který se stal vám nebo lidem z vašeho okolí? Podělte se o něj v komentářích pod článkem. Ten nejlepší příběh vybereme a odměníme knihou Beara Gryllse – Příběhy skutečné odvahy.

(Soutěž probíhá do konce července 2015 nebo dokud se v diskusi neobjeví nějaký zajímavý příspěvek.)

Přiblíží se další noc a s ní jeho mysl zaplní halucinace, jež jsou důsledkem nespavosti, bolesti, dehydratace a těžkého podchlazení. V jasnějších chvílích upíjí ze své zásoby moči, jen aby si svlažil ústa. Pak se zas propadá zpátky do šíleného transu. V halucinacích si představuje, že je mezi svými přáteli a oni mu nosí osvěžující nápoje. Připadá si skoro jako na večírku, obklopený lidmi, které má rád. Až na to, samozřejmě, že není. Je v tom nejhlubším pekle. Dlouhá, strašlivá noc předává vládu dlouhému, strašnému dni. Ve dvě odpoledne vezme znovu videokameru, aby nahrál svá poslední přání. A když se na něj snese další ledová noc, vyryje do skalní stěny svoje jméno a datum narození. Pak připojí datum: 30. dubna. Je to jeho vlastní pomník, protože Aron už vážně nečeká, že se dožije rána.

Ale dočká se. Až teprve v onen šestý den, co tam živoří uvězněný pod kamenem, ho napadne řešení. Je to jako velký objev, jako zjevení. Už ví, že nožem kosti ve svém předloktí nepřeřízne ani náhodou. Ale kdyby paží vyvinul dostatečný tlak, třeba se mu podaří je zlomit.Moc se nad svým novým plánem nerozmýšlí. Skrčí se a zatlačí levou rukou proti balvanu. Pravá je stáleuvězněná pod ním. Pak pomalu, ale velkou silou zabere pravou paží dolů a trhne doleva. Potom – třesk! Křupnutí první kosti v předloktí připomíná výstřel. Ozvěna se rozléhá kaňonem. Zdravými prsty nahmatá zlom. Tady je. Zlomená kost je ostrá a roztřepená. Prsty potvrzují, co mu sděluje strašná bolest: určitě je zlomená. V předloktí máme dvě kosti: vřetenní a loketní. Jednu už zlomil. Teď musí ještě druhou.

Třesk! Zase další výstřel. Další bolestivý křik. Pot se mísí s agónií. Aron se dotkne zlomu a pocítí zvláštní euforii. Může kroutit paží, zatímco předloktízůstává nehybné. Kosti jsou zlomené. Ale předloktí stále drží na žilách, šlachách a kůži. Pro dokončení amputace musí tohle všechno přeřezat tupým kapesním nožem. Zakrojí se do kůže v okolí zlomu, snaží se o čistý řez. Jakmile se to povede, vloží prsty do krvavé díry, kterou vytvořil. Zkoumá teplou vlhkost uvnitř ruky, nahmatává zlom a pak konkrétní šlachy, jež musí přeříznout, aby se zmrzačil co nejčistěji. Jak řeže, snaží se vyhýbat větším tepnám. Ty přijdou na řadu až jako poslední.

Prozatím musí trpělivě „pižlat" růžová, krvavá vlákna šlach, aby se osvobodil od své zbytečné, odumírající ruky. Uběhne dvacet minut. Aron přeřízne jednu tepnu, potom druhou. Krev začíná prosakovat mnohem víc. Jedna šlacha je zvlášť odolná, tak Aron na chvíli přerušuje řezničinu, aby si upravil provizorní škrtidlo. Potom zpátky ke šlaše. Na jeho nožík je moc tuhá, proto ho zavře a vytáhne kleště. Kroutí s ní a kousek po kousku uštipuje malinké hrudky chrupavky. Na řadu se opět dostává nůž. Aron se urputně soustředí na krvavou kaši, kterou vyrobil ze své ruky. Zbývá ještě jedna tepna a malý kousek svalu. A nerv. Aron ví, že tohle bude ze všeho nejbolestivější. Stačí se ho jen dotknout a už vyje bolestí. Ale přeřízne ho. Zaplaví ho taková bolest, jakou zatím nezažil. Pronikavá. Oslepující. Spalující. Na chvíli se jí úplně poddá. Ale teď už ho čekají jen cáry kůže a zbytky chrupavky. Pokračuje ve svém příšerném díle. A najednou, téměř po hodině dřiny, je amputace hotová. Aron Ralston je volný.

Pořád je však sám a na hony daleko od jakékoli pomoci. Amputované předloktí nechává rozmačkané ve skále. Pahýl si omotá bílou nákupní taškou, kterou si vzal s sebou, zavěsí naprovizorní pásku vyrobenou z camelbaku a vyráží na cestu. Čas je teď nejdůležitější. Potřebuje sehnat pomoc, než vykrvácí k smrti. Pomocí jedné zdravé ruky, v moři bolesti se mu podaří slanit Big Drop až na dno kaňonu. Tam nachází kaluž stojaté vody, kde si doplní tělesné tekutiny. Nikdy není dobré pít vodu, v níž nemáte důvěru. Ale zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. Téměř vzápětí jeho vnitřnosti špinavou vodu vyvrhnou.

Potácivým krokem vyráží na cestu pouští. Míli za mílí. Spaluje ho intenzivní žár. Z raněného pahýlu mu ukapává krev a neutuchající bolest z něj vysává poslední zbytky sil. Přesto pořád jde a s každým krokem posouvá dál hranice výdrže. Celých deset kilometrů. V tom před sebou spatří postavy – tříčlennou rodinu. Volá na ně, křičí o pomoc. Lidé se zděsí, když vidí, co se mu stalo. Ale utíkají pro pomoc. Konečně přiletí vrtulník a vyzvedne ho. Posádka na Arona hledí se směsí nevěřícnosti a hrůzy v očích. A když přistanou v nejbližší nemocnici, údiv lékařů nezná mezí. Uplynulo 127 hodin od chvíle, kdy na něj spadl kámen. Správně by už měl být dávno mrtvý.

Z příběhu o neskutečné výdrži Arona Ralstona si můžeme vzít tolik ponaučení. Některá jsou prostá – například když vyrážíte do divoké přírody, vždycky někomu řekněte, kde budete. Jiná jsou složitější. Aron Ralston později připustil, že kdyby si ruku amputoval dřív, vykrvácel by, protože záchranářský vrtulník v oblasti ještě nebyl. Když byl úplně na dně, prosil v modlitbách o inspiraci a trpělivost. V té chvíli se zdálo, že žádná z modliteb nebyla vyslyšena. Ovšem při zpětném ohlédnutí někdy vidíme, že z utrpení vystupuje něco krásného. Aron Ralston potřeboval nejdřív trpělivost a potom inspiraci. Dostal obojí. A měl ještě něco: pud sebezáchovy. Když šlo do tuhého, udělal všechno, co musel – ať to stojí, co to stojí, aby přežil. Tento pud sebezáchovy máme všichni ukrytý hluboko v sobě. Někdy musí dojít k extrémní situaci, aby se vynořil na povrch. A všichni bez rozdílu jsme pak silnější a odolnější, než si o sobě možná myslíme. Aron Ralston se za cenu neuvěřitelné bolesti a strádání přesvědčil, že lidé jsou mnohem víc než jen tělo z masa a kostí.

Bear Grylls - Příběhy skutečné odvahy

Příběhy skutečné odvahy –
Bear Grylls

Bear ve své knize líčí strhující příběhy dobrodruhů, průzkumníků, vojáků, špionů i obyčejných lidí, kteří se odmítli vzdát i v těch nejzoufalejších situacích – příběhy, které ho inspirují po celý život. U některých vám přeběhne mráz po zádech, u jiných vám naskočí husí kůže po celém těle – přežití nebylo nikdy procházkou růžovým sadem. Všechny se však vyznačují dojemnou statečností, nezlomnou houževnatostí tváří v tvář smrti a mimořádnou psychickou odolností mužů a žen, již měli jedno společné – skutečnou odvahu.


03.07.2015, Michal Kroužel