Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

igloo oprava

igloo oprava

Současné přívaly sněhu nás přiměly oprášit článek Vladimíra Procházky z roku 2000 s návodem, jak postavit iglú. Iglú poskytují domorodým obyvatelům severu dokonalou ochranu v mrazu, větru i ve sněhové bouři a svým potřebám ho mohou přizpůsobit svým potřebám i horolezci, vysokohorští turisté a zimní táborníci. Článek lektoroval polárník Jaroslav Pavlíček.



 

Polární badatel Stefansson měřením roku 1912 zjistil, že uvnitř iglú může být až o 60 °C tepleji než venku! Když bylo venku -45 °C, teplota ve vstupním tunelu byla -40 °C, v průlezu z tunelu do vlastního iglú -18 °C, u podlahy iglú bylo -7 °C, ve výši ramen sedící osoby již +4 °C a u stropu dokonce +16 °C! Sníh je výborný tepelný izolant. Teplo se v iglú drží jako v bublině, neboť vchod je pod úrovní podlahy a studený vzduch dovnitř prakticky nemůže.

Popisované iglú je nejlépe označit jako „horské“ nebo „iglú v hlubokém sněhu“. Předpokládá dostatečnou vrstvu sněhu, která dovoluje stavět stejně dobře nahoru i do hloubky. S malými obměnami může být podobné iglú postaveno i v oblastech s menším množstvím sněhu.

Výbava
Sněhová pila je jediný nutný speciální nástroj. Nejdůležitější je správná délka pily, neboť určuje maximální rozměr řezaných kvádrů. Optimální délka listu je okolo 50 cm. Pila by měla být také dostatečně široká (asi 5 cm), aby umožňovala snadné nabírání odříznutých kvádrů. Pila musí být dostatečně tuhá a lehká. Snadno si ji vyrobíte i doma. Ideálním materiálem je 3 mm plech z tvrdého leteckého duralu. Sněhová lopata usnadňuje určité fáze stavby, ale lze se bez ní obejít (její funkci mohou zastat třeba lyže).

Při práci se neubráníte, abyste nebyli obaleni sněhem. Větrovka a kalhoty z nepromokavé látky jsou tedy jediné vhodné oblečení. Ruce jsou obzvlášť zranitelné. Chráníme je velkými gumovými (nebo jinými nepromokavými rukavicemi), do nichž vsuneme běžné vlněné. Ruce sice budou vlhké od potu, ale studená voda se k nim nedostane. Ve velkém mrazu s vlhnutím nejsou starosti, při teplotách kolem 0 °C iglú není vhodné.

Kvalita a příprava sněhu
Téměř z každého druhu sněhu dokáže postavit iglú jen zkušený stavitel. Dobrý sníh stavbu usnadňuje a urychluje. Ideální je sníh větrem zhutnělý, udusaný. Pokud na něm boty zanenechávají jen téměř neznatelné stopy, mohou se rovnou řezat kvádry.
Když je sníh kyprý, ušlapeme místo o něco větší než zamýšlené iglú, nejdříve lyžemi nebo sněžnicemi, pak botama. Dokončíme uhlazení místa spodkem lopaty. Vrchní vrstva se možná nezpevní a sníh zůstane sypký, ale nevadí. Dobrý sníh je vespod. Po tomto zhutňování necháme přepracovaný sníh usadit. Asi za dvacet minut se mezi sněhovými částečkami vytvoří nové vazby a hmota bude celkem soudržná. Čím hlouběji, tím bude sníh lepší a soudržnější.

Pokud je sníh obzvlášť špatný, je dobré připravit dvě místa - jedno bude staveništěm, druhé zdrojem sněhových kvádrů. Jakmile místo vybereme a příp. upravíme, už po něm nešlapeme! Jinak ve sněhu vzniknou skryté trhliny a kvádry se po zvednutí budou lámat.

Výběr a rozvržení staveniště
Staveniště nemusí být na rovině. Iglú může být vestavěno do stráně ve vydolovaném terénu, poskytujícím stavební bloky. Ale to vyžaduje určitý fortel a zkušenost, a tak začátečníkům doporučujeme raději téměř vodorovné místo. Nejdříve nakreslíme kruh. Průměr okolo 185 až 200 cm je ideální. Dokončené iglú bude mít uvnitř průměr podlahy asi o 50 až 60 cm větší, neboť v průběhu stavby řežeme kvádry do hloubky i do šířky. Zároveň rozvrhneme vstupní koridor. Měl by ležet v pravém úhlu k převládajícímu směru větru, aby sníh volně odletoval a nezanášel vchod.

Řezání
Začneme vyhloubením jámy v místě vchodu do budoucího tunelu. Jdeme do hloubky dvou bloků, tj. asi 1 m. Nyní si prořezáváme cestu do kruhu iglú. Vzniká tak příkop, základ tunelu. Bloky, které přitom vyřežeme, odkládáme zatím stranou. Pokud je sníh špatný, vrchní vrstva bloků může být nepoužitelná. Nepodléhejme panice, nižší vrstvy budou lepší.

Řezání bloků vyžaduje fortel. Fígl je v tom, že kvádr se musí uvolnit jedině odříznutím, nikoli páčením nebo vylamováním. Začneme dlouhým svislým řezem, na pilu netlačíme. Dále uděláme dva mělké vertikální řezy, kolmé k prvnímu řezu. Ale pozor, druhou ruku na listu pily použijeme jako omezovač hloubky (viz obr.), abychom nezařízli dále než do škvíry vytvořené prvním řezem (pokud zajedeme příliš hluboko, bloky další řady se budou lámat)! Tyto dva mělké řezy by se u prvního kvádru měly lehce rozbíhat, aby šel snáze vyjmout (bez zachytávání na hranách) – u dalších už zkosení není třeba.
Poslední, vodorovný řez uvolní spodní hranu. Pokud jste udělali vše správně, kvádr si sedne se slabým „žuchnutím“. „Nežuchne-li“, znamená to, že je někde nedokončený řez. Páčit blok nemá smysl, zbytečně praskne. Je nutné projet znovu všechny řezy. Když je kvádr volný, zastrčte pilu svrchu do prvního (svislého) řezu a nakloňte jej k sobě. Do vzniklé mezery vsuňte ruce, prsty uchopte spodní hranu a kvádr zvedněte.

Začínáme stavět
Stoupneme si dovnitř kruhu iglú. Začneme největším blokem, který použijeme k překlenutí příkopu vstupního tunelu. Blok nakloníme k sobě a použijte další jako prozatímní oporu. Praváci od tohoto „základního kamene“ pokračují ve stavbě doleva, proti směru hodinových ručiček, leváci naopak. Při dodržení tohoto pravidla máme „nešikovnou“ ruku volnou k přidržení nového kvádru, zatímco „šikovná“ ruka s pilou upravuje spojení.

Usazování bloku je druhou fortel vyžadující operací při stavbě iglú. Ale i to je v podstatě jednoduché, jakmile porozumíme základnímu principu: blok může držet v jakékollv poloze, včetně vodorovné, podepřeme-li dva úhlopříčně protilehlé rohy. Třetí bod podepření pouze zabraňuje převracení.

Nejprve postavíme blok svisle, základnou na správné místo. Kvádr je stále ještě pravoúhlý, tak, jak byl uříznut. Přizpůsobení tvaru přijde později. V této chvíli je skutečně důležité, aby blok stál svisle, bez ohledu na sklon sousedního kvádru, ke kterému bude později připasován.

Strčte pilu do spáry u základny a tu uprostřed trochu odřízněte, aby blok spočíval pouze na dvou malých plošinkách na obou koncích základny. Pak nakláníme blok k sobě a odřezáváme svislou hranu, až nakonec blok zapadne na místo a dotýká se sousedního kvádru pouze malou ploškou u horního rohu. Postrčením dorazíme blok k sousednímu, pak přitlačíme na horní hranu ke zpevnění usazení – a hotovo. Váhu bloku nyní drží dva diagonálně protilehlé rohy, zatímco třetí zabraňuje převracení. Aby výše popsaný princip skutečně fungoval, je nutné, aby již první řada kvádrů měla sklon dovnitř. Nebojte se takto včas „ujímat“, jinak se kvádry kácejí – případně nepostavíte kupoli, ale neuzavřené „silo“.

Pokračujeme vzhůru
Horní hranu první řady bloků odřízneme k vytvoření spirály (stačí na čtvrtině až třetině obvodu), která umožní začít další řadu. Pro usnadnění práce provedeme odříznutí v sektoru, kde se nemusíme ohýbat. Jakmile spirála existuje, stavba jede! Nesmíme přitom zapomínat na postupné zvětšování náklonu bloků - v druhé řadě již potřebují sklon asi 45° atd. Dvě další řady - a jen malý nepravidelný otvor zůstává ve vrchlíku iglú. K jeho uzavření uřízneme poněkud větší blok. Nakloníme jej na hranu, aby šel vsunout do otvoru a pokládáme ho na místo. Pilou přitom upravujeme další hrany, dokud nezapadne. Práce skončí tím, že zvenčí sněhem ucpeme všechny mezery.

Vchod
Tunel udržuje vířící sníh dál od průlezu do iglú. Nejjednodušší je vyhloubit hlubší příkop a zastřešit jej dvojicemi bloků, vzájemně zapřenými do „A“. Širší tunel může vyžadovat „tříblokový oblouk“. Očekáváme-li silný vítr, je nezbytná ještě jedna věc. Hrubé, větrem hnané sněhové a ledové částice obrušují stěny iglú a během dlouhé zimní bouře je mohou zcela narušit. Nízká stěna, postavená ve směru proti větru, odstraní tento problém. Chrání iglú jako štít.

Obytný prostor
Iglú je téměř hotovo, ale ještě jsou nutné dokončovací práce. Tam, kde jsou skuliny zvenčí málo ucpány, prosvítá více světla. V takových místech přidávejte sníh zvenčí i zevnitř a zároveň vnitřní stěny uhlazujte. Věnujte tomu dostatečnou péči. Z kostrbatých stěn na vás bude kapat odtávající voda, po hladkých stéká dolů, nebo se do nich vsakuje a tam mrzne – v iglú je pak krásně sucho (sníh je v podstatě porézní piják).

 

Využití půdorysu iglů Existují dvě základní uspořádání obytného prostoru. Nejobvyklejší je „celolůžková“ podlaha s výjimkou malého otvoru vedoucího dolů pod vchodový blok a do tunelu. Toto řešení dovoluje sice maximální využití prostoru podlahy, ale vlézání a vylézání může být problematicé, zvláště pokud vstupní příkop není dost hluboký. U jiného uspořádání jsou dvě lůžka po stranách prodlouženého vlezového příkopu. Je méně prostoru na spaní, ale dá se tam sedět v normální poloze, s nohama v příkopu. Vlézání a vylézání je mnohem jednodušší a příkop slouží k uložení batohů a ostatní výbavy.

Ventilace není problémem, protože průlez je níže než lůžková plocha, za bezvětří může být ponechán stále otevřený bez ztráty tepla. Vařič ovšem spotřebuje velké množství kyslíku a produkuje jedovaté zplodiny. Vyřízněte proto malý větrací otvor (stačí 5–10 cm v průměru) kdekoli ve vrchní třetině iglú. Po skončení vaření větrák ucpeme sněhovou koulí nebo rukavicí.

Ve dne proniká stěnami do iglú dostatek světla. V noci jedna svíčka stačí prakticky na všechno, při dvou lze pohodlně číst, bílé stěny krásně odrážejí světlo.

Při dlouhodobém pobytu si iglú sedá. Je-li sníh hluboký, prořezáváme se do hloubky.

Variace
Například „příkopový dům“ může poskytnout rychlé přístřeší pro dva. A staví se lépe ve stráni než na rovině. V podstatě to je vstupní tunel bez iglú. Příkop se začne vyhloubením, pak vyřezáním bloků, kterými je potom zastřešen. Pokud se příkop neudělá zbytečně příliš široký, stačí jednoduchá „A“ stříška. Později, když už jsme chráněni před nepohodou, můžeme prostor uvnitř zvětšovat hloubením sněhové jeskyně.

PROBLÉMY PŘI STAVBĚ IGLÚ

Bloky při stavbě praskají:
Jako zdroj kvádrů použito nepřipravené místo. Chozením vytvořené skryté trhliny. Naříznuté bloky při řezání předchozí řady. Vrstva jinovatky ve sněhu (odstraň ji, jdi hlouběji). Bloky uvolňovány vylamováním místo odřezáváním.

Bloky po usazení padají dolů:
Příliš svislé stěny (bloky mohou být správně usazeny jen s patřičním náklonem). Příliš velký kruh (v podstatě z toho plyne předchozí chyba). Nesprávné body dotyku (bloky nejsou v rovnováze, převracejí se). Předchozí blok nesprávně usazen (padá). Předchozí blok „nepřivařen“ (čekej pár minut mezi jednotlivými bloky, aby se mohly zformovat, přimrznout). Bloky jsou příliš malé (používej největší, s nimiž dokážeš manipulovat).

Sníh nedostatečně hluboký:
Řež bloky z jiného místa (třeba návěje) a ne z podlahy iglú. V mělkém sněhu užij pohyblivý blok k uzavírání vchodu místo průlezového tunelu s příkopem (ale nezapomeň na ventilaci). V úplně mělkém sněhu řež bloky vodorovně místo svisle.

Pár námětů:
Bloky, které před použitím chvíli leží, získají na pevnosti. Ucpi mezery mezi jednotlivými bloky co nejdříve, hned jak jsou správně usazeny - takto vzniklé zpoždění v usazení dalšího bloku dává potřebný čas k přimrznutí předchozího, ucpání škvíry „za tepla“ zesiluje vazbu mezi bloky. Začni se sklonem dovnitř hned u první řady. Sklon zmenšuje poloměr a ulehčuje usazování kvádrů. Přibývající sklon zajišťuje správný kupolovitý tvar. Potřebujete-li „ubytovat“ více lidí, postavte místo jednoho velkého raději několik menších iglú a spojte je navzájem tunely – je to rychlejší a jednodušší.

Lektor
Lektoroval JAROSLAV PAVLÍČEK, specialista na zimní pobyt ve velehorách a vedoucí řady úspěšných expedic, zakladatel první české antarktické stanice, autor příručky Člověk v drsné přírodě.

Poznámka lektora:
Dva zruční lidé stavějí iglú pro dva o průměru 180 cm nejméně dvě hodiny. Jen při ideálním sněhu, počasí a nářadí se daří stavbu urychlit. Když dva začátečníci postaví iglú za osm hodin, je to úspěch. Předností iglú je sucho a teplo, naproti tomu stan se postaví za pár minut. Čím větší mráz a delší pobyt, tím více důvodů je pro iglú. A opačně... pro stan. Záhrab by však měl zvládnout každý. Horská služba před lety hledala v zimě na Gerlachu dvě Polky. Foukalo 150 km za hodinu při -30 °C, zachraňovat se nedalo, Polky již prakticky každý odepsal. Za šest dní, když se vichřice utišila, vylezly Polky v pohodě ze záhrabu.
Článek je prvním rozumným návodem, jak postavit iglú.


Použitá literatura: Building Eskimo Snowhouses, Ray Smutek with technical assistance by Lou Anderson, Off Belay 7, February 1973. Igloo – Building Eskimo Snowhouses, Off Belay Reprint Series, 1975.

 

 

© Svět outdooru 2000, 2010, publikováno v ročence Malý Průvodce světem outdooru 1999. Pro Svět outdooru napsal Vladimír Procházka ml., kresby Jiří Červinka. Zůstaly zachovány údaje o odkazech, komentáře a počet čtenářů původního článku.

 

 

Placené odkazy k tomuto článku:
Zde může být váš odkaz! Napište nám.

14.12.2009, Redakce